Konstantin Šindelář: Černý led

I.

 

Ženský výkřik, táhlý a pronikavý, znenadání zahubil laskavý poklid letního odpoledne. Fao měl pocit, jako by slunce, probleskující tu a tam mezi smutně svěšenými vrbovými větvemi, náhle pobledl a zmatněl. Ptáci ztichli a dotěrné mušky přestaly bzučet – úzká zvířecí stezka, směřující k Velké řece, se ponořila do napjatého ticha.

Pak se výkřik ozval znovu. Skrývalo se v něm ještě více hrůzy – tolik, že mladíkovi přeběhl po zádech pichlavý mráz.

Vyděšené zakvílení donutilo Faa strnout v napjatém očekávání, ale na Hruba mělo zcela opačný účinek. Velký lovec nesrozumitelně zahuhlal, hodil na zem tělo ulovené laně a vrhl se do lesa, odkud výkřik před chvílí zazněl. Fao si povzdechl. Nebyl si ani trochu jistý, zda to byl ze strany jeho přítele ten nejlepší nápad. Vyrazit bezhlavě vstříc neznámému nebezpečí… Na druhou stranu musel obdivovat Hrubovu zvířecí sílu i zuřivost a litovat, že on sám se mu ani v nejmenším nepodobá.

Potěžkal v pravici oštěp s pazourkovým hrotem, lehce pokrčil rameny a rozběhl se za svým společníkem. Nebylo nijak těžké ho sledovat. Jeho polohu neomylně prozrazoval praskot lámaných větví, těžký dusot nohou i hrozivé mručení, vycházející z hlubin Hrubova širokého hrudníku. Velký lovec se prodíral houštinami mladých vrbových stromků s lehkostí, kterou mu Fao musel závidět. Mladík pochyboval, že by dokázal tuto překážku zdolat, kdyby mu cestu neklestil neurvalý chlupatý obr.

Přesto však byl postup vpřed pro Faa hotové utrpení. Vrbové větvičky ho tahaly za kožešinové oblečení, snažily se jej zpomalit, zadržet, zastavit. Jedna z nich ho šlehla do obličeje a zanechala na čele narudlý cejch. Potichu zanadával. Tohle by se Hrubovi určitě nestalo… Přesto se však dál úporně probojovával kupředu, rozvzteklen na vrby, na svého přítele a především sám na sebe.

Konečně houštiny prořídly. Do vrbového přítmí pronikly první zlatavé sluneční paprsky. Ještě několik kroků a Fao stanul na kraji rozlehlé mýtiny, nesoucí dodnes stopy po dávném požáru. Před několika lety  tu musel uhodit blesk – a neposedný vítr pak dal ohni křídla. Nechal ho spolykat veliký kus lesa, ale zeleň se na místo zkázy záhy vrátila. Spáleniště nyní zarůstala šťavnatá zelená tráva, vrbovky s narůžovělými květy i stydlivě přikrčené keříčky lesních jahod. Zkázu již připomínalo jen několik zčernalých pahýlů.

Na jeden z těchto mrtvých stromů, vzdálený od Faa nějakých třicet čtyřicet kroků, se vyšplhala dívka. Byla hubená, snědá a tmavovlasá, prohlížela si nově příchozího široce otevřenýma černýma očima. Ke kožešinovému opasku měla připevněny liščí a vlčí oháňky, tvořící krátkou třásňovou suknici. Dívčina ňadra zakrýval náprsník ušitý z chundelatých kožek lesních veverek. Vlasy jí zdobilo ptačí pírko, zachvívající se při sebemenším pohybu.

Mladík doběhl ke Hrubovi, který nehybně stál a upřeně zíral na černý kmen dívčina stromu, jako by se ho snažil provrtat pohledem. Fao poklepal mohutného lovce po rameni, ale ten se jen ošil a cosi tichoulince zamumlal. Mladík stále ničemu nerozuměl. Nacházeli se na prosluněném palouku, měli odtud skvělý výhled a nikde se neskrýval žádný nepřítel. Museli by ho už dávno spatřit, protože…

Až nyní si Fao uvědomil, jak velká zima tu vládne. Příliš velká na hřejivé letní odpoledne. Že by snad dech Nekonečného ledu dosáhl až sem? Hloupost, jeho moc přece každým rokem slábne!

Otřásl se, kůži mu pokryly drobounké pupínky. A v tom okamžiku čas, dosud jakoby zmrazený, rázem roztál a dal se do pohybu. Zpoza černého kmene vystoupila černá postava. Fao si okamžik myslel, že se jedná o člověka, ale záhy byl nucen změnit názor. Lidé nemívají kůži tmavou jako voda ve stojatých bažinných tůních. Nemívají chladné a průsvitné oči, podobné ledovým krystalkům. A postrádají nepřirozenou vyzáblost této bytosti i její podivné škubavé pohyby.

V naprostém tichu vykročil netvor, jenž neměl na nahém těle jediného chloupku, směrem k nim. Oba přátelé náhle pocítili ještě větší zimu – jako by se léto změnilo v sychravý podzimní večer. Fao pevněji sevřel ratiště oštěpu. Z pomalé, lhostejné chůze bytosti cítil takovou hrozbu, s jakou se dosud v životě nesetkal.

Hrub zavrčel a vyrazil, aby jí čelil. Mladík musel uznat, že jeho přítel vypadá ve vypjatých chvílích skutečně impozantně. Výškou překonával netvora i jeho samotného přinejmenším o půldruhé hlavy, zatímco objem svalstva nejspíš ani nemělo smysl porovnávat. Ryšavá hříva vlasů padala velikému lovci téměř k lopatkám, zatímco vepředu splývala s pyšným plnovousem a dokonale zakrývala krk. Pod nízkým čelem se leskly úzké štěrbinky očí, lemované hustým drsným obočím.

Hrub se nikdy nenaučil používat oštěpy. Spoléhal na zbraň ze všech nejjednodušší, přece však velice pádnou – na sukovitý dřevěný kyj. Fao si musel přiznat, že by tu obludnou palici neuzvedl ani oběma rukama, natož aby se s ní oháněl v boji. Jeho příteli však k tomu stačila pouze pravá ruka. Levici měl volnou – mohl jí v případě potřeby zasadit drtivý úder nebo jediným stiskem rozdrtit protivníkův hrtan.

Mladík na okamžik zadoufal, že by Hrubova nadlidská síla mohla k přemožení netvora stačit. Když však černá věc otevřela tlamu a vycenila tesáky, podobné spíše špičatým rampouchům, zmocnily se ho pochybnosti. Bytost, jež měla takové zuby a černé drápy místo nehtů, se již člověku nepodobala ani vzdáleně.

Hrub však neznal strach. Ohnal se kyjem a plnou silou zasáhl netvora do levého spánku. Lovcův úder by snad dokázal urazit hlavu i srstnatému nosorožci, ale teď se ukázal žalostně neúčinným. Bytost sice maličko couvla, ale nevypadala, že by ji rána byť jen trochu ublížila. Zato palici pokryla vrstvička bělavé námrazy.

Černá věc znovu postupovala vpřed a natahovala před sebe hůlkovité paže. Hrub vztekle a dunivě zaburácel. Jeho kyj znovu dopadl. Bez účinku. Na černé kůži nezanechal ani tu nejmenší stopu. Velký lovec se zatvářil překvapeně. Snad prvně v životě ustoupil před nepřítelem a udiveně si prohlížel jinovatku na své zbrani.

Fao nyní získal prostor pro vlastní útok. Rozmáchl se a vší silou vrhl oštěp. Na tak malou vzdálenost se nemohl netrefit. Pazourkový hrot narazil přímo doprostřed netvorovy hrudi… A roztříštil se na tisíc kousků! Mladík zděšeně sledoval zkázu zbraně, kterou vlastníma rukama vyrobil. Vložil do ní mnoho potu a námahy, ale jeho úsilí se ukázalo být zoufale nedostatečným.

Bytost si zkoprnělého mladíka nevšímala, veškerou pozornost věnovala Hrubovi. Ten na ni znovu dotíral kyjem. Tentokrát vedl úder shora proti lysému temeni hlavy. Palice dopadla s hlasitým zaduněním až kolem zavířila uvolněná námraza. Bezvýsledně. Netvor, jenž dosud nevydal ani hlásku, na oplátku s překvapivou rychlostí vymrštil ruce vzhůru. Popadl kyj a téměř bez námahy ho vyrval z lovcova sevření. Chviličku si zbraň zvědavě prohlížel a pak ji ledabyle zlomil na dvě poloviny, jako by byla útlou větévkou. Její zbytky odhodil stranou a drze na Hruba vycenil tesáky.

Lovcův řev otřásl lesem. Fao viděl přítele takto zuřit v životě jen několikrát a věděl, že v takových chvílích je lepší klidit se mu z cesty. Vzteky šílící Hrub byl schopen roztrhat na kusy i jeskynního lva. Obrovský lovec skočil po netvorovi a stiskl oběma rukama jeho hubený krk. Člověku by během chvilky zlomil vaz nebo dokonce utrhl hlavu. Ale Hrubův protivník v sobě nic lidského neměl…

Černá bytost vycenila tesáky ještě víc a pokusila se sevřít lovcovo hrdlo. Zabránil jí v tom pouze hustý porost propletených vlasů a vousů, po kterých její dlaně neustále sklouzávaly a pouze je neškodně pokrývaly jinovatkou. Fao však s hrůzou postřehl, že se bílá námraza zmocňuje Hrubových rukou, snažících se rozdrtit netvorův krk. Bílý krunýř se neúprosně sunul po pažích vzhůru. V očích mohutného lovce se zračila neskutečná bolest, jak se mu do masa zahryzával mráz. Proč ho prostě nepustí, napadlo mladíka a hned si na tuto otázku sám odpověděl. Protože nemůže! Námraza ho pevně polapila!

Netvorovi se konečně podařilo zachytit ryšavých vousů a nyní pomalu táhl Hruba k zemi. Obrovi se pod tlakem nesmírné síly začala podlamovat kolena. Hekal a supěl, jak se zoufale snažil udržet na nohou, zatímco se jeho tělem šířily mrazivé vlny a tvář mu ovíval ledový dech černé bytosti.

Nakonec lovec padl – jako bouří vyvrácený pralesní strom. Netvor byl v mžiku na něm, s Hrubovýma ojíněnýma rukama stále na krku. Neúnavně šátral po lovcově těle, hledaje kousíček obnažené kůže, kudy by mohl proniknout další mrazivý dotek. Již stačil námrazou zastřít jedno z Hrubových očí a jeho prsty, svíjející se jako červi, se zvolna blížily k druhému, dosud vidoucímu.

V tu chvíli dívka na spáleném stromě táhle zakvílela. Výkřik probral Faa ze strnulosti, do níž ho uvrhly ukázky moci a nezranitelnosti černé bytosti. Mladík pochopil, že pokud něco neudělá, zabije netvor během chvíle jeho přítele a na řadu přijde on. O výsledku jejich střetnutí neměl žádných pochyb. Udělat něco! Ale co? Jeho zbraň byla zničená a napadnout bytost holýma rukama se rovnalo sebevraždě.

Faa se zmocnila panika. Napadlo ho, že by mohl zanechat přítele i neznámou dívku napospas záhubě a pokusit se zmizet ve vrbových houštinách. Snad by si zachránil život… Ne! Navzdory své drobné postavě nebyl žádný zbabělec a nyní měl příležitost to dokázat. Přinejmenším sám sobě.

Bezmyšlenkovitě sáhl do váčku ze zaječí kožky, který se mu houpal u opasku, a vytáhl z něj nevelký bílý oblázek. Byl hladký a na slunci se matně leskl; do dlaně, ve které ho držel, se z něho šířilo zvláštní teplo. Vzpomněl si na noc, předcházející jeho odchodu z klanu. Tehdy seděl u táborového ohně s tímto kamínkem v ruce, hleděl do plamenů a šeptem znovu a znovu opakoval zaklínadla, jež se mu sama rodila v mysli. Nevěděl, zda mělo jeho zaříkávání nějaký účinek. Dosud to nezkoušel, bál se. Nyní však věděl, že nemá jinou možnost. Použije poslední zbraň… A pokud selže – zemře.

Hodil oblázek po netvorovi. Nijak silně, snášel se ke svému cíli velikým obloukem. Černá bytost odvrátila hlavu od tuhnoucí oběti a předvedla mu všechny tesáky v příšerném šklebu. Natáhla ruku a zachytila kamínek v letu. Chvíli se nic nedělo. Faovi se zatajil dech. Nic? Opravdu nic?

Vtom přelétl po dosud bezvýrazném obličeji netvora překvapený výraz. Zůstal tam jen na okamžik – hned nato pěst, v níž černá bytost svírala kamínek, vybuchla v karmínových plamenech. Oheň bouřil a lačně hltal štíhlé prsty i dlaň, z níž na zem a na Hrubovy kožešinové šaty odkapávaly krůpěje jakési tmavé tekutiny. Netvor otevřel tlamu. Již ne výhružně – Faovi se spíše zdálo, jako by chtěl křičet, ale nemohl ze sebe vydat jediného hlásku. Jeho kůže zvolna měnila odstín. Nebyla už černá, spíše nachová, jak její chlad prohrával souboj s ohnivým žárem. Námraza, poutající Hrubovy dlaně k hrdlu bytosti, rychle roztála a svalnaté ruce velkého lovce bezvládně klesly podél těla.

Netvor vyskočil na nohy. Točil se do kolečka a legračně křepčil po jedné a hned zase po druhé noze. Hořící ruku držel vysoko nad hlavou – jako podivnou pochodeň. Neustále s ní mával a rozstřikoval okolo černou tekutinu svého tavícího se těla. Karmínové plameny začaly skomírat, jejich původní síla byla pryč. Tehdy se bytost otočila a dlouhými škubavými skoky vyrazila pryč. Prchala napříč mýtinou, přímo k linii lesa na jejím druhém konci. Když konečně zmizela mezi stromy, vyklouzl mladíkovi z hrudi úlevný výdech.

Po netvorovi zůstal pouze chladný vzduch a vrstva jinovatky, pokrývající trávu v místech, kudy utíkal. Fao by se sice cítil mnohem bezpečněji, kdyby jeho oblázek černou věc rovnou zabil, ale byl nesmírně vděčný i za tento výsledek. S tak ničivým účinkem své zbraně nepočítal ani v těch nejdivočejších představách.

Ještě chvíli hleděl směrem, kterým netvor zmizel, a pak se vydal k Hrubovi. Velký lovec ho přivítal obvyklým hrdelním zamručením, které mohlo klidně značit vztek, úlevu, vděčnost nebo to všechno najednou.

 

II.

 

„Sbírala jsem lesní jahody,“ řekla dívka. Neustále klopila oči a hlas se jí slabě chvěl. Dlaně a kolena měla ušpiněné od sazí, jak se drápala na spálený pahýl. „Vyběhl na mě z lesa. Vylezla jsem na strom. Pronásledoval mě. Křičela jsem…“

„Jak se jmenuješ, děvče?“ pokusil se ji Fao uklidnit. Trochu ho překvapoval dívčin ostych, její nervozita. Byl přece jejím zachráncem, člověkem, jemuž vděčila za život!

„Iza z klanu Lesních Sov,“ špitla. „A ty musíš být čaroděj. Jinak by ho tvůj oheň nikdy nedokázal zahnat.“

Kéž bych jím byl, pomyslel si mladík. Konečně pochopil, proč se ho dívka bojí.

Mezi lidmi, kteří se toulali v dosahu dechu Nekonečného ledu, ve skutečnosti čarovali všichni. Čarovaly Matky matek, aby svým klanům zajistily úspěchy a blahobyt. Čarovali lovci, zaklínající slovy a tanci budoucí kořist. Čarovala každá žena, usilující o zdraví a sílu svých potomků. Nikdo z nich ale nebyl nazýván čarodějem. To přízvisko patřilo pouze těm, jejichž zaříkání dokázala ubližovat či dokonce zabíjet. Fao slyšel vyprávět o čarodějích, měnících se v divá zvířata. I o těch, kteří uměli přivolávat zhoubné choroby, vyhlazující celé klany. Nikdy by si však nepomyslel, že také on sám bude někdy označen tímto ohavným slovem.

Zvažoval, zda by neměl předstírat, že vskutku poroučí děsivým silám a vládne nadlidskou mocí. Pak však myšlenku štítivě zavrhl. Nenáviděl lež a přetvářku.

„Jmenuji se Fao,“ řekl tiše. „Z klanu Rosomáků. Nejsem čaroděj. A pokud ano, pak jedině dobrý.“

Iza na něho upřela zkoumavý pohled. Tón Faova hlasu ji zjevně uklidnil, ale bylo vidět, že mu stále tak docela nevěří.

Z lesa se ozvalo úpění týraného dřeva a zamyšlené mručení. Sotva se Hrub trochu vzpamatoval po souboji s – s čím vlastně? – hned se vydal hledat novou zbraň. Soudě podle zvuků, které vydával, se jeho činnost dosud nesetkala s úspěchem.

„Co to vůbec bylo za netvora?“ zeptal se Fao Izy. Tato otázka ho hlodala již notnou chvíli. Během dosavadního putování se nikdy s ničím podobným nesetkal.

Dívka jen neurčitě pokrčila rameny. Buďto odpověď neznala, nebo ji prostě odmítala vyslovit.

„Říkala jsi, že jsi tu sbírala jahody,“ nevzdával se mladík. „Sama? A tak daleko od osady? Musí být daleko, jinak bychom našli stopy! Dívky se od rodných chýší nikdy příliš nevzdalují. Divočina je pro lovce. Proč jsi tady?“

Znovu mu věnovala nic neříkající pohled. Začínal se zlobit.

„Není možné, abys sem přišla sama. Musel by tě doprovázet nějaký lovec. Možná i několik. Kde jsou?“

Odpovědí mu bylo opět ticho, rušené pouze nesrozumitelným Hrubovým hekáním, chrčením a huhláním.

„Mluv, děvče! Chci ti pomoci, copak to nevidíš? A nemohu, když mi nechceš povědět, co se tady vlastně stalo!“

„Jsou pryč,“ hlesla a najednou měla slzy na krajíčku.

„Kdo?“

„Lovci. Jsou pryč. Všichni.“

Faa nejdříve napadlo, že jí musel špatně rozumět. Její jazyk se sice podobal řeči jeho klanu, ale některá slova zněla mladíkovým uším přece jen cize. Možná prostě nepochopil, co měla Iza přesně na mysli…

„Odešli? Odešli na loveckou výpravu?“

„Jsou pryč,“ řekla znovu. Z oka jí skanula slza a zanechala na umouněné tváři klikatou cestičku. V jejím hlase bylo něco, co Faovi zabránilo v dalším vyptávání. Koneckonců, pomyslel si, na to bude dost času i později.

„Přežíváme jak se dá,“ pokračovala Iza. Již neklopila zrak. Nyní se pohledem doslova vpíjela do Faových očí. „Sbíráme lesní plody, kořínky. Děcka vybírají ptačí hnízda, líčí oka na králíky. Jenže je to málo, pořád máme hlad. Bojíme se, že až opadá listí a přijde dech Nekonečného ledu, všichni zahyneme.“

Bylo vidět, že od něho dívka cosi očekává a Fao nemusel dlouho přemýšlet, aby poznal, o co se jedná. Na okamžik zaváhal, zadíval se na slunce, sunoucí se k západnímu obzoru. Mají před sebou ještě dlouhou pouť, on i Hrub, dlouhou pouť, než dosáhnou svého cíle. Neměli by se zdržovat. Stačil však jediný pohled do Iziných očí, které se na něho stále prosebně upíraly, aby dospěl k nezvratnému rozhodnutí.

„Pomůžeme vám,“ řekl pevným hlasem. „Ukaž nám cestu do své osady a my uděláme co bude v našich silách. Můj přítel ulovil jelena – přinejmenším dnes nebudete mít hlad.“

Dívčin hubený obličejík zkrášlil vděčný úsměv. Zavýskla a rozběhla se pro svůj proutěný košík, který upustila krátce po útoku. Také Fao se sotva znatelně pousmál. Už už se chystal zavolat na Hruba a oznámit mu změnu cestovních plánů, když mručení najednou ztichlo a s ním i praskot lámaných větví.

Okamžik nato se z lesa vynořil veliký lovec. Zářil jako sluníčko a ukazoval Faovi značnou část svého bělostného chrupu, tvořeného zuby téměř tak velkými, jako nehty na mladíkových palcích. Důvod k radosti hrdě třímal v pravici. Byla jím větev snad ještě masivnější než ta předchozí. Dosud z ní rašily zelené lístečky.

Hrub došel k Faovi a se zamručením mu úlovek strčil téměř pod nos.

„Hezká,“ zhodnotil ji mladík vážným tónem, třebaže ho pocukávající koutky úst usvědčovaly, že má co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo.

 

III.

 

K osadě klanu Lesních Sov dorazili v době, kdy již slunce začínalo klesat k tmavozeleným vrcholkům borového lesa. Vesnička se rozkládala na břehu hlučného potoka, ústícího kousek za ní do pomalé a rozvážné Velké řeky. Tvořil ji asi tucet jednoduchých, zemljankám podobných obydlí s kónickými střechami, pokrytými zeminou. Nebylo je obtížné postavit a dala se též s lehkým srdcem opustit – Fao nepochyboval, že se klan Lesních Sov stěhoval z místa na místo stejně často jako jeho Rosomáci.

Tady však museli lidé přebývat již poměrně dlouho. Na rovném plácku mezi zemljankami se totiž povalovalo množství ohlodaných kostí malých i velkých zvířat. Poblíž jednoho z obydlí poulily mrtvé oči hlavy mníků a štik, společnost jim dělaly již notně zapáchající vnitřnosti dalších ryb. Uprostřed volného prostranství skomíral oheň, obložený kruhem řekou ohlazených kamenů. Sotva si místní všimli příchodu cizinců, hodil do něj kdosi pár suchých větví z připravené hromady a plameny vděčně vyšlehly výš. Celá osada na Faa zpočátku zapůsobila příjemným, téměř domáckým dojmem. Skoro se mu ani nechtělo věřit, že jí hrozí záhuba.

Snad celé obyvatelstvo se shromáždilo, aby si prohlédlo nově příchozí. Přiběhly skupinky polonahých děcek, špinavých, rozcuchaných a bez přestání ječících. O něco starší mládež měla v sobě přece jen více důstojnosti – povykovala tedy o poznání méně a zvědavě okukovala cizince. V kožešinách oděné ženy, starší i ty docela mladičké, vrhaly na oba příchozí zkoumavé a tak trochu hodnotící pohledy, které Faa přiváděly do rozpaků. O holích se přibelhalo také několik vrásčitých a hrbatých stařen, jejichž bezzubé čelisti se bez přestání pohybovaly. Zda mumlaly pozdravy či zaklínadla proti uřknutí, to Fao nedokázal s jistotou říci. Stařeny doprovázeli také tři nebo čtyři bělovousí přestárlí lovci, svírající v třesoucích se rukou oštěpy.

Ani jeden dospělý muž, pomyslel si Fao. Iza mluvila pravdu. V osadě není žádný lovec v plné síle. Je úplně bezbranná.

Mladík se pokusil k lidem promluvit, říci jim, proč sem vlastně přišel, ale vůbec ho neposlouchali. Hlučeli jako podrážděný včelí úl a neustále si na cizince ukazovali prsty. Ani Izina snaha uklidnit soukmenovce se nesetkala s úspěchem. Vrhla na svého zachránce napůl bezradný a napůl omluvný pohled. Nezbylo jim nic než jiného, než klidně stát uprostřed davu, připomínajícího hladinu Velké řeky za podzimní bouře.

Náhle se do popředí prodral jakýsi stařec. Ačkoli byl hubený a neuvěřitelně vetchý, přece z jeho šedých očí sálala nezpochybnitelná autorita. Bílý vous mu dosahoval až ke kostnatým kolenům a s jeho konečkem si pohrával večerní vánek.

Stařec otevřel ústa a náhle zařval s takovou silou, že by se za ni nemusel stydět ani medvěd. Fao sebou překvapeně trhl, něco takového od vrásčitého muže rozhodně neočekával. Zástup Lesních Sov kolem nich okamžitě ztichl. Všichni, od nejmenších dětí po nejsešlejší stařeny, nyní hleděli jen a jen na bělovousého.

„Kdo jste?“ promluvil stařec chraplavě. „Co vás přivádí do vesnice Lesních Sov?“

„Jsou to mocní lovci a válečníci, veliký Kachu,“ špitla nesměle Iza. „Zachránili mi život, když na mě zaútočil…“

„Tebe jsem se na nic neptal,“ obořil se na ni stařec. „Ptal jsem se těchto mužů. Takže? Kdo jste? A co tady pohledáváte?“

Faovi se takové přivítání nijak zvlášť nezamlouvalo. Stařec jménem Kachu se k nim nechoval zdvořile ani podle dosti vágně stanovených měřítek pohostinnosti jeho vlastního klanu. Vložil proto do svého hlasu patřičnou dávku chladu a odměřenosti.

„Jmenuji se Fao. On je Hrub. Jsme z klanu Rosomáků. Zachránili jsme tuto dívku před nestvůrou. Slíbili jsme, že pomůžeme její osadě. Proto jsme tady. A přinesli jsme jídlo…“

Davem přeběhla vlna vzrušeného šepotu, kterou však vzápětí zmrazil Kachuův zlostný pohled. Stařec se pak na oba cizince pohrdavě zašklebil. „Chcete nám pomoci? Pomoci osadě, odsouzené k záhubě? Hodláte prodloužit naše utrpení?“

Fao lehce pokrčil rameny. „Je-li někdo v nouzi, je mu třeba pomoci. Takový je zákon mého klanu. Dnes pomůžeš ty jemu, zítra třeba on tobě.“

Stařec se zasmál. Nijak vesele. „Pak tedy vítejte v osadě Lesních Sov! Kdysi šťastném místě, teď však zatíženém prokletím!“

Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: „A nyní – jídlo! Dopřejme si skromné večeře, kterou nám tito dva dobrodinci tak laskavě poskytli!“

Kachuův hlas byl plný pichlavé ironie a Fao byl už už připraven říci mu něco hodně neuctivého, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Ze starcových slov totiž čišelo rovněž zoufalství a beznaděj tak černá, až se mu z toho svíralo srdce.

Hrub s neochotným zamručením odevzdal ženám ulovenou laň. Ty začaly zvíře ihned zkušeně porcovat kamennými noži. Třebaže tyto nástroje nepatřily k nejostřejším, zacházely s nimi ženy z klanu Lesních Sov s neuvěřitelnou obratností. Ukrajovaly kousky jeleního masa a rozdělovaly je okolostojícím lidem. Faovi bylo jasné, že jediná laň nenasytí všechny, nicméně i takové nevelké porce dokázaly alespoň na krátký čas zapudit hlad.

Bylo zajímavé sledovat, jak si člověk od člověka počíná při jídle poněkud odlišně. Někteří, zřejmě ti nejhladovější, žvýkali maso syrové. Vždy se do něho zakousli předními zuby a pak si ho ostrou hranou pazourku upilovali až skoro pod nosem. Další ho nabodávali na tenké větvičky a ohřívali nad plameny, do nichž se syčením odkapával tuk. A byli i tací, především vynalézaví výrostci, kteří své porce opékali na kamenech, doruda rozpálených ve výhni ohniště.

Fao si všiml, že starý Kachu dostal hned dva obzvláště velké kusy masa a že s nimi ihned odkráčel k nedaleké zemljance. Než zmizel za vlčí kožešinou, zakrývající vchod, na okamžik se po mladíkovi ohlédl. Ten náhle ucítil v mysli zvláštní, téměř bolestivé bodnutí. Cizí pocit však během chviličky odezněl a Fao na něj okamžitě zapomněl. Jen si pomyslel, že stařec chce nejspíš spořádat svou porci někde v ústraní.

Mladičká Iza podala s milým úsměvem maso nejprve Faovi a poté i Hrubovi. Veliký lovec nespokojeně zahuhlal – na tak skromnou večeři nebyl zvyklý on ani jeho vskutku bezedný žaludek. Zabořil zuby do svého kousku, během okamžiku ho zhltl a začal se posmutněle rozhlížet po dalším. Naštěstí pro něj přinesla v tu chvíli skupinka dětí koš plný v řece nalovených ryb. Kořistí se toho dne stalo několik štik a mníků, dokonce i jeden malý sumec. Jejich přípravy se ujaly ženy – neočištěné od šupin je házely na žhavé uhlíky, které s pomocí klacíků dolovaly z ohniště. Tam se ryby s hlasitým syčením smažily tak dlouho, dokud jim kůže žárem nezčernala a nezačala se odlupovat. Hrub s ostříží rychlostí popadl ještě napůl syrového sumce a začal si cpát do úst horká sousta.

Již se smrákalo a osady se zmocňovalo plíživé šero, když se Fao i se svým kouskem masa konečně prodral řídnoucím davem k ohni. Třebaže neměl zdaleka takový hlad jako lidé z klanu Lesních Sov, přece mu již celodenní půst a namáhavá cesta způsobovaly nevrlé kručení v břiše. Napíchl tedy jelení maso na klacík a nechal ducha ohně, aby se ho dotýkal, laskal ho a dodával mu tím svou vlastní neopakovatelnou chuť.

Náhle na sobě mladík ucítil čísi upřený pohled. Ostražitě se kolem sebe rozhlédl. Nic. Kolem něho byly jen ženy, které spolu rozmlouvaly tlumenými hlasy, několik dětí, hrajících si s rybími hlavami, a jakýsi stařec, neúnavně roztloukající laní kost velikým kamenem ve snaze dostat se k lahodnému morku. Nic. Ale…

Podíval se na druhou stranu ohniště a střetl se s šedýma očima starého Kachua. Fao si vůbec nevšiml, kdy vrásčitý bělovousý muž opustil zemljanku a připojil se ke svým soukmenovcům. Jeho pohled se mu však vůbec nelíbil. Zamračil se. Kachu ihned uhnul očima a tak trochu omluvně pokýval hlavou. Pak se zvedl ze svého místa a vykročil k Faovi. Ženy, děti i stařeny se před ním rozestupovaly. Prostor kolem mladíka se během chviličky vyprázdnil a Kachu se s tichým heknutím posadil na uvolněné místo. „Stárnu,“ zašeptal spiklenecky. „Kosti už mě neposlouchají tak jako kdysi…“

Fao nechápal, jak je možné, že s ním Kachu najednou mluví skoro přátelským tónem. Vždyť to ještě nedávno vypadalo, že je starý muž schopen odmítnout jakoukoli pomoc a naprosto bezdůvodně vyhnat jeho i Hruba z osady.

„Lituji svých předchozích slov.“ Kachu musel uhodnout, co se mladíkovi právě honilo hlavou. „Tato doba je pro nás pro všechny velmi těžká. Nemáme jídlo a nemáme ani naději. Nyní však, když jsme v mezích možností sytí a spokojení, vypadá všechno mnohem veseleji.“

„Chápu to,“ přikývl Fao. „Klan bez lovců – to je neštěstí, jaké jsem si doposud ani nedokázal představit.“

Stařec neodpověděl, jen se na mladíka znovu zpytavě zadíval. Trvalo to pouhý okamžik – během něho však mladík znovu ucítil v mysli bodnutí bolesti, podobající se tomu předchozímu, možná jen o něco silnější. „Já… omlouvám se,“ zamumlal Kachu nepřítomně. „Je v tobě něco, co nedokážu…“

Fao se k tomu rozhodl nevyjadřovat. Místo toho se začal věnovat svému jídlu, o němž usoudil, že je již dostatečně opečené. Okusoval ho rovnou z klacíku a tišil svíravý hlad chutnými sousty horkého jeleního masa.

„Zachránili jsme dívku před zvláštní černou bytostí, která zabíjela mrazem,“ prohodil mladík, aby přerušil vleklé ticho. „Nikdy jsem se nesetkal s ničím, co by se jí podobalo. V lovištích mého klanu takové nežijí…“

Stařec nevesele přikývl. „Nežily ani zde, mladý lovče. Objevily se až poté, co naše osada rozhněvala Nekonečný led. To on nám vzal naše statečné muže, to on usiluje o naši zkázu. A neuklidní se, dokud nebudeme do jednoho mrtví. Nebo v jeho službách…“

Fao udiveně zvedl obočí. Nebyl si tak docela jistý, zda chápe, o čem stařec mluví. Mlčel však, neboť se toužil dozvědět více o podivných událostech, které vesničku postihly, a nehodlal svému společníkovi skákat do řeči.

Koutkem oka si všiml, že se najezený Hrub, rozvalující se opodál, stal terčem pozornosti celého houfu dívek a mladých žen. Co na něm jen vidí, pomyslel si Fao rozmrzele. Oč je lepší než třeba on? Že by snad šlo o jeho mohutnou a svalnatou postavu a nevídané lovecké dovednosti? Jistě, Fao měl potíže ulovit byť jen králíka, ale…

„Všechno začalo na úsvitu léta,“ vyprávěl Kachu. „Tehdy se Rani, nejlepší z mladých lovců Lesních Sov, vydal k Nekonečnému ledu, aby nalezl stopy Chlupatých s dlouhými choboty. Vyrazil nalehko a sám, chtěl najít jejich stezky, abychom na nich mohli vykopat jámy a polapit Chlupaté. Mnoho masa z velkého Chlupatého. Měsíc se narodí, ztloustne, pak zhubne a nakonec umře – právě tak dlouho z něj žije klan.“

Mladík přikývl. Znal mamuty, obry severských lesů a tunder, již nejednou se s nimi setkal. Spolkl další sousto masa a soustředil se na starcův příběh.

„Rani se dlouho nevracel. Tak dlouho, že jsme o něho začali mít strach. Další dva lovci se vydali po jeho stopách… A zmizeli! Jako by je pozřel samotný les! Tehdy se začalo mezi lidmi hovořit o hněvu duchů. Nikdo se již nevydal k Nekonečnému ledu, všichni měli strach. Avšak jednoho dne přišel Nekonečný led k nám…“

Fao si náhle uvědomil, jaké se kolem nich rozhostilo ticho. Rušil ho snad jen praskot hořícího dřeva a tiché zvuky večerního lesa. Všichni lidé z klanu Lesních Sov zmlkli a napjatě naslouchali Kachuovu příběhu. Dokonce i dívky, obléhající Hruba se přestaly chichotat a hihňat jeho chlípnému mručení.

„Téměř všichni muži z vesnice se vraceli z lovu – nesli zabitého muflona. Nedaleko odtud na ně zaútočily tři hubené černé bytosti. Muži z klanu Lesních Sov nebyli žádnými zbabělci. Obrátili oštěpy proti nepřátelům, ale ty jen neškodně odskakovaly od jejich těl. Zato mráz, který kolem sebe netvoři šířili, zabíjel naše jednoho po druhém. Nakonec se ti z lovců, kteří přežili, potupně obrátili na útěk a zanechali těla mrtvých příšerám napospas. Říkám příšerám,“ významně zvýšil hlas, „třebaže to tak docela příšery nebyly. Naši přeživší vyprávěli o tom, že podle určitých rysů tváří poznali Raniho a ty další dva ztracené!“

Fao si vzpomněl na svůj první dojem z černé nestvůry. Ano, připadalo mu, že se podobá člověku, ale… Tomuto se jednoduše vzpíral uvěřit!

„Nekonečný led ovládl jejich mysli a těla. Přetvořil je, překroutil. Již nejsou lidmi, jen jeho oddanými služebníky… Několik dní se lovci neopovažovali opouštět osadu, v níž je chránila moc Matky matek. Nakonec je však hlad znovu vyhnal do lesů. Odcházeli lovit, byli však sami loveni… Každý z našich, jehož se zmocnili, posílil řady černých. Poslední z lovců byl jimi chycen a odvlečen na dohled od vesnice. Stalo se to před pouhými osmi západy slunce a vy všichni, kteří jste tady, jste toho byli svědky!“

Lesní Sovy přikývly, případně souhlasně zamručely. Bylo na nich vidět, že to dělají neradi a neochotně. Fao to vcelku chápal – vždyť jejich klan se chystali zničit jejich vlastní příbuzní, jejich synové, mužové či otcové, ti, kteří jim měli být věrnými ochránci. A takové věci se v žádném případě nepřiznávají snadno.

„Od té doby,“ završil svůj proslov stařec, „se o přežití osady starají buď ti, kteří viděli málo zim nebo ti, kteří jich naopak spatřili příliš. Nebylo by to lehké ani za obvyklých okolností – ale ty černé věci se dosud toulají našimi lesy. Ani na chvíli si nemůžeme být jisti vlastními životy nebo vlastní příčetností… Nevím, co náš klan zahubí dříve – zda zima a hlad nebo sem jednoho dne vtrhnou oni.“

„Chrání vás přece moc Matky matek…“

„Ona umírá,“ řekl Kachu hořce a doprovodil svá slova odevzdaným zavrtěním hlavy. „Leží ve svém obydlí a již ani nedokáže opustit lůžko. Až se odebere ke svým předkům, nic již černým nezabrání v tom, aby přepadli samotnou osadu.“

Znovu nastalo tísnivé ticho – rušily ho pouze tlumené hlasy noci. Od severu přilétl studený vítr a šlehající plameny se prohnuly pod jeho náporem.

„Oheň,“ řekl Faa. „Proč proti nim nepoužijete oheň?“

„Zkoušeli jsme to,“ pokrčil stařec rameny. „Lovci vyráželi proti netvorům s hořícími pochodněmi, sotva se však plameny dotkly jejich černé kůže, ihned se syčením zhasínaly.“

Mladík si všiml, že se na něho Iza tázavě dívá. Každou chvíli očekával, že dívka promluví a kvapně jim sdělí, co dnes odpoledne viděla. Mlčela však. Zjevně mu dávala přednost, ale Fao si byl jistý, že když něco neřekne on sám, pak to udělá za něj.

„To je zvláštní,“ pronesl neochotně, „protože právě s pomocí ohně se nám dnes podařilo zahnat jednu z těch příšer na útěk.“

Kachu ho počastoval dalším nepříjemně zpytavým pohledem. „Pak tedy musí být tvůj oheň mocnější než náš, mladý lovče. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“

Fao se rozhodl celou věc co nejrychleji zamluvit. „Pokoušeli jste se zjistit, co se vlastně stalo? Co a proč vaše lovce změnilo?“

„Copak to není zřejmé?“ zeptal se stařec. „Rani něčím rozhněval Nekonečný led! A ten je mocný, jeho pomstě nikdo neujde!“

„Přece jen bych ale rád znal podrobnosti,“ nevzdával se Fao. „Možná by mohla vaše Matka matek využít svého daru a vyslovit věštbu…“

„Je příliš slabá! Taková námaha by ji zabila!“

„Přesto ji o to požádej,“ řekl mladík tím nejklidnějším hlasem.

„Proč?“ Do Kachuova hlasu se vrátila dřívější arogance. „Co je tobě, cizinci, do osudu našeho klanu? Hned zítra nás přece opustíš, vydáš se za svým cílem, ať už je jakýkoli!“

„Ptáš se mě proč?“ Fao se nyní nutil do klidu pouhou silou vůle. „Protože jsem se vám rozhodl pomoci. A tím myslím – doopravdy pomoci! Hodlám se spolu se svým přítelem postavit všem bývalým lovcům vašeho klanu, ale potřebuji se dozvědět jak! Zachráníme tuto osadu – to ti přísahám při velikém Rosomákovi, z něhož vzešel můj lid! A pokud neuspěji, pak nechť zemřu spolu s jejími obyvateli!“

Stařec vypadal, že mu tato rázná slova vyrazila dech. Mezi ostatními Lesními Sovami to nevěřícně zahučelo. Pouze Hrub se chlupatou prackou lhostejně poškrabal na hlavě. Fao si v jednu chvíli připadal jako hrdina a koupal se v obdivu těch vyděšených lidí. Ve chvíli druhé si však už v duchu nadával do hlupáků, neboť si uvědomil, jak malou šanci na úspěch má. Nyní však nemohl couvnout. Již učinil nezvratné rozhodnutí a nebylo cesty zpět.

„Potřebuji… tvárné kameny,“ pronesl do ticha. „Každá osada má svou zásobu. Chci vyrobit zbraň.“

„Nejdeš je v chatrči hned u potoka,“ hlesl stařec, dosud notně vyvedený z míry Faovým proslovem. „Žil tam velký znalec kamenů Tupu-Tupu… Do doby, než se i jeho zmocnilo prokletí Nekonečného ledu.“

Mladík spolkl poslední kousíček masa a postavil se. „Dám se do práce ihned. A ty se mi postarej o věštbu, Kachu.“

„Ano, mladý lovče.“

Další nápor větru přiměl plameny zesílit a vyrůst, jejich světlo však již k Faovi nedosáhlo – štíhlého mladíka stačila pohltit tma. I tu však probodávaly mnohé oči, naplněné zvědavostí a náhle zrozenou nadějí.

 

IV.

 

Fao to s kameny uměl a věnoval se své práci s láskou a péčí u jiných nevídanou. Stačil mu jediný pohled, jediný dotek, aby poznal, jak správně rozštěpit velký kus pazourku. Vzniklé úlomky měly pokaždé právě takový tvar, jaký si přál. Vždycky měl pocit, že k němu kameny promlouvají. Jeden se toužil stát hrotem oštěpu, jiný ostrým kamenným nožem, další pak škrabkou na čištění zvířecí kůží. Fao dokázal jejich přáním vyhovět. Snad právě proto neměly jím vyrobené zbraně a nástroje v jeho rodném klanu konkurenci.

Té noci však hodlal stvořit něco zvláštního. V chatrči na břehu potoka rozdělal malý oheň a v mihotavém šeru se rozhlédl po opuštěném obydlí. Přítmí mu nevadilo, při práci byl zvyklý spoléhat se spíše na svůj vytříbený cit nežli na zrak, jenž často dovedl klamat. Ihned objevil masivní tmavý buližník, sloužící jako jakási kovadlina, i hromádku těžkých úderných kamenů. A hlavně – na hliněné podlaze se porůznu povalovaly pazourky. Kameny všech tvarů a velikostí, kterých bylo dost na to, aby jimi v případě potřeby vyzbrojil celý klan. Již slyšel v mysli jejich bručivé, jen obtížně srozumitelné hlasy. Tentokrát však nehodlal jejich prosbám vyhovět. Očima bedlivě pátral po čemsi konkrétním.

Nakonec padl jeho pohled na podlouhlý kámen velký skoro jako dětská hlava, jehož povrch dosud na několika místech pokrývala bělavá kůrka. Zvedl ho a položil na kovadlinu. Pak popadl do ruky úderný kámen a usadil se tak, aby mohl pohodlně pracovat a zároveň sledovat oheň, planoucí uprostřed chatrče.

Dal se do díla a to ho, stejně jako vždy, zakrátko naprosto pohltilo. Přesnými pravidelnými údery odděloval od kamene drobné úlomky, zvolna a plynule ho nutil měnit tvar. Fao pociťoval téměř až dětskou radost, když mu po některé silnější ráně vyskakovaly zpod prstů modravé jiskry. V jeho očích žhnuly jásavé plamínky – skoro jako by do sebe vstřebávaly oheň, vykřesaný z kamene.

Ztratil pojem o čase. Dostal se do stavu jakési extáze, kdy se pro něj celičký svět scvrkl do jediného kusu pazourku a úderů, jimiž ho opracovával. Rty se mu pomalu pohybovaly, mumlaly prapodivná, jemu samotnému neznámá zaklínadla. Jeho myslí se rozléhala slabá ozvěna něčího vzdáleného hlasu.

Pracoval dlouho a jeho námaha se již začínala neochotně chýlit ke konci. Dostával se k nejobtížnější a nejriskantnější fázi, v níž bylo možné jedním nešikovným úderem zničit vše, co dosud vytvořil. Rozbít, rozlámat, roztříštit mistrovské dílo, o jemuž podobné se dosud nikdy nepokusil.

Kdosi odhrnul vlčí kožešinu, zakrývající vstupní otvor chatrče, a vpustil dovnitř studené světlo hvězd. Do obydlí vklouzl hbitý tmavý stín. Ruka, ve které Fao držel úderný kámen, strnula uprostřed pohybu, rána, k níž se chystala, nikdy nedopadla. Mladíkovi chvíli trvalo než si uvědomil, že se k němu pod rouškou tmy neproplížil žádný nepřítel. Byla to jen Iza, dosud mírně rozechvělá vlivem chladného nočního vzduchu.

„Co chceš?“ zeptal se nepříliš vlídně. Pokud skutečně něco nesnášel, pak to bylo, když jej někdo vyrušoval při rozdělané práci.

Přešla místnost a posadila se na bobek na opačné straně kamenné kovadliny. „Kachu říkal, že tě nemáme rušit. Ale nedalo mi to. Promiň.“

„Co chceš?“ zopakoval snad ještě nevrleji.

„Proč jsi nikomu neřekl, že jsi čaroděj?“ Vypadala, že je ráda, že ze sebe tu otázku dostala. „Naši teď neví, co si o tobě mají myslet! Starý Kachu vidí do lidí, umí poznat, jací ve skutečnosti jsou. Do tebe ale nahlédnout nedokáže, jsi pro něho záhadou…“

„Kdybych jim prozradil, že jsem čaroděj, jen by se mě začali zbytečně bát. Třeba i více než těch černých tam venku. Kromě toho…“

„Mezi těmi černými je i můj otec,“ zamumlala a na okamžik se zdálo, že se rozpláče. Rychle se však vzpamatovala: „Kromě toho co?“

„Jaký já jsem čaroděj, Izo? Jeden ohnivý kamínek ho ze mě ještě nedělá! Můj úspěch, takzvaný úspěch, mohlo ovlivnit mnoho okolností. Na mýtině, kde jsme bojovali, před časem hořelo. Moc ducha ohně bývá v takových místech silná ještě dlouho poté, co plameny pohasnou. Možná mi právě proto přispěchal na pomoc.“

„Víš toho hodně,“ vykulila dívka oči. „Na to, že nejsi čaroděj…“

„Podívej…“ Faovi se do vyprávění svého životního příběhu dvakrát nechtělo a k mluvení ho přiměla jen náhle zrozená atmosféra důvěrnosti. Po dlouhých dnech putování s němým Hrubem si připadal osamělý a dychtil po rozmluvě s obyčejným člověkem. „V mém klanu věříme, že když se matce narodí dvě děcka najednou…“ Zapátral po vhodném slově.

„Dvojčata?“

„Tak. Věříme, že to, které se narodí jako první, patří lidskému otci. Ale to druhé je zplozencem ducha. Zda dobrého či zlého, to už je otázka.“

„Takže ty jsi to druhé dvojče?“ vpadla mu dívka do řeči.

Fao přikývl. „Obvykle určí Matka matek, zda takové dítě zůstane naživu nebo bude v zájmu bezpečí klanu zabito. Ale v mém případě její moc selhala. Řekla, že mé nitro je pro ni uzavřeno, že pro ni představuji záhadu… A tak rozhodlo, že jsem byl synem nejlepšího z našich lovců. Nechali mě žít, ale vždycky se na mě dívali podezřívavě…“

Iza ho napjatě poslouchala.

„Jak sis možná všimla, nemám zrovna tu nejmohutnější postavu a přiznám se, že ani lov mi příliš nejde. Jistě, umím pracovat s kameny, ale klan Rosomáků si nadevše cení mužnou sílu… Zamiloval jsem se do dcery jednoho ze zkušených lovců a stopařů. Ten cit byl vzájemný. Ale její otec si ji hlídal jako oko v hlavě. Řekl, že mi ji dá jedině tehdy, když dokážu, že jsem pravý muž. Když poputuji na západ, až ke Slané vodě, a přinesu mu kus slunce, které se v těch krajích každý večer schovává pod hladinu.“

„Aha.“ Dívka se kousla do rtu. „To zní jako nesplnitelný úkol…“

„Možná, že tomu tak je,“ povzdechl si Fao. „Ale kdo jiný by mohl něco takového zvládnout, než právě syn ducha? Pokud však cestou zemřu, bude to důkaz, že je víra mého klanu mylná a že jsem pouhým člověkem.“

V chatrči se rozhostilo zamyšlené ticho. Trvalo dlouho, tak dlouho, dokud ho neodbytná Iza nepřerušila další otázkou. „A co ten… Hrub? Proč s tebou putuje?“

Mladík se pousmál. „Naši lovci ho našli v lese, prý přímo v medvědím brlohu. Byl ještě malý, ale už tehdy řádně chlupatý. Přivedli ho do naší osady a vychovali – v mezích možností, samozřejmě. Hrub rozumí lidské řeči, ale sám nemluví. Co do síly se mu nikdo nemůže vyrovnat. Někteří ze stařešinů našeho kmene dokonce tvrdí, že musí být synem samotného medvědího ducha…“

Také Iza se usmála. „Takže dva synové duchů, putující spolu… Je to tak zvláštní. Jste každý tak jiný!“

„V dětství si se mnou mnoho dětí nehrálo. Kvůli mému původu… A také jsem měl na jejich hry příliš málo sil. Hrub ke mně ale přilnul – sám nevím proč. Rozhodl se, že mě bude chránit. A to také úspěšně dělal. Sem tam i před ostatními dětmi… Když jsem vyrazil na cestu za sluncem, tak se ke mně s naprostou samozřejmostí připojil.“

Dívka si zamyšleně pohrávala s konečky svých černých vlasů. „A ten ohnivý kámen? Jak jsi ho vyrobil?“

Fao ztlumil hlas. „Nevím,“ hlesl. „Kéž bych to věděl, ale nevím. Použil jsem tehdy zaříkadla, o kterých jsem dosud neměl potuchy. Jako kdyby mi je kdosi vnukl. Jako kdyby mi je našeptával nějaký cizí hlas…“

V tom okamžiku zazněl zvenčí vyděšený výkřik. Mladík byl v mžiku na nohou a následován Izou vyběhl z chatrče. Noc byla chladná. Vlastně, byla příliš chladná na tuto roční dobu. Fao se zachvěl. Věděl, co to znamená.

Rozběhl se k velikému ohni, u něhož hlídkovala dvojice hubených výrostků. Původcem výkřiku byl jeden z nich – hrotem oštěpu ukazoval k mlčenlivé hradbě stromů. Fao se podíval tím směrem. Třebaže se kraj lesa topil v hlubokých stínech, spatřily mladíkovy bystré oči, že se jimi pohybuje cosi ještě tmavšího. K osadě Lesních Sov se blížil celý houf příšerných postav, šířících okolo sebe zimu a zoufalství. V noci vypadaly černé bytosti, jež kdysi bývaly lidmi, ještě zlověstněji nežli za denního světla. Faa se najednou zmocnil pocit, že jsou stejně nezastavitelné jako samotný Nekonečný led.

Přece se však netvoři zarazili nějakých dvacet kroků od nejkrajnější zemljanky. Přešlapovali na místě, cenili tesáky, ale dál už nešli. Ve světle plamenů se jejich kůže slabě leskla, zatímco hvězdy jí dodávaly stříbřitý nádech. Vypadali jako smečka přízraků, jež se vynořila z temnot, aby navěky skoncovala se vším lidským.

Faovi se zdálo, že jedné z bytostí schází ruka – zbýval jí z ní jen ubohý pahýl. Než se však o tom stačil přesvědčit, ztratil se mu netvor v neklidném zástupu ostatních.

„Každou noc se dostávají dál a dál,“ hlesla Iza. „Každou noc je síla Matky matek o něco menší a oni to cítí. Brzy si pro nás přijdou…“

Všude kolem nich se odhrnovaly kožešinové vchody zemljanek a z těch vykukovaly obličeje žen a dětí, stažené nepředstavitelným strachem. Jediný, koho všeobecná panika nezasáhla, byl Hrub. Spokojeně chrápal nedaleko od ohně a dokonce i ve spánku si láskyplně tiskl k hrudi svou novou palici.

 

V.

 

Té noci si Fao příliš neodpočinul. Sotva se černí netvoři stáhli zpět do lesa, vrátil se k práci, která mu trvala až téměř do úsvitu. Teprve poté si lehl k ohni a zavřel oči, aby se ponořil do světa podivných snů. Příliš dlouho v něm však nepřebýval. Měl pocit, že spí pouhou chviličku, když se ho najednou dotkla mozolnatá dlaň starého Kachua. Stařec mu chraplavým hlasem oznámil, že s ním chce hovořit Matka matek Lesních Sov.

Mladík se ospale protáhl a vyrazil za Kachuem ke stejné zemljance, do níž stařec během včerejší večeře odnášel maso. Třebaže již svítalo, vypadalo to v osadě jako po vymření. Lidé se schovávali ve svých obydlích a snažili se zapomenout na noční hrůzy. Téměř posvátné ticho začínajícího rána kazily pouze hlasy několika žen, které se plížily k potoku pro vodu, a halasné chrápání Hruba, spícího jako mimino.

Kachu mlčky ukázal na kožešinu, zakrývající vchod. Fao pochopil, že mu sděluje, aby dovnitř vstoupil sám. Cítil se z toho maličko nesvůj, neboť stejně jako všichni lidé severských klanů choval k Matkám matek posvátnou úctu. Přesto však nehodlal plýtvat časem. Zhluboka se nadechl a vklouzl dovnitř.

V zemljance vládlo šero, na něž si musely Faovy oči dlouho zvykat. Kónickou střechu primitivního obydlí podepíral uprostřed pevný dřevěný sloup. Hliněné stěny lemovala řada jedlových žerdí, zabodnutých do země. Zpevňovaly ji pruhy lýka či ohebné jívové větve.

Podlahu pokrývala souvislá vrstva huňatých kožešin. Ta byla naproti vchodu obzvláště silná a vytvářela jakési lůžko. Na něm ležela nehybně prastará žena, přikrytá šedivou vlčí kůží. Tvář stařeny byla zvlněným mořem vrásek a na hlavě jí zbývalo pouhých několik pramenů nažloutlých vlasů, ozdobených útlým sovím pírkem. Oči měla otevřené – bylo však vidět, že jsou slepé, potažené bělostnými blankami. Matce matek na dosah ležel na dřevěné misce netknutý kousek jeleního masa ze včerejška.

Faovi stačil jediný pohled, aby pochopil, že tato žena přebývá na tomto světě již jen zpola. Byla na cestě jinam, do jakýchsi vzdálených a nepochopitelných krajů, o nichž sice každý vyprávěl, ale ve skutečnosti nevěděl s určitostí vůbec nic. Mladík doufal, že země, kam odcházejí zemřelí, je šťastnějším místem nežli toto. Že tam neexistuje žádná z těch bolestí a trápení, sužujících tento smutný svět.

Se sklopenou hlavou stál nad umírající Matkou matek, když tu si všiml, že se její bezkrevné rty sotva znatelně pohybují. Pak uslyšel hlas – nikoli stařecky třaslavý, nýbrž zcela zřetelný a plný sil. Fao pochyboval, že by mohl vzejít z jejích úst. Mnohem pravděpodobnější mu připadalo, že se k němu stará žena obrací v myšlenkách.

„Zdravím tě, Fao z klanu Rosomáků! Přišel jsi, abys zachránil mé děti?“

„Ano.“ Na delší odpověď se nezmohl.

„Pak tedy slyš mou radu. Stojíš proti zlu z prastarých časů. Časů, kdy ještě po světě nekráčeli lidé… Žádný člověk nezná způsob, jak ho přemoci. Neznám ho ani já – mé znalosti jsou omezené, má moc vyprchává…“

Mladík zatnul zuby. To nebyla odpověď, jakou očekával.

Avšak Matka matek ještě neskončila: „Nehledej radu u lidí. Hledej u jiných. Hledej u posledních svého rodu. Jdi podél potoka dokud nenarazíš na les tak hustý, jaký jsi dosud nespatřil. Vede do něj jediná úzká pěšinka – po ní se dej. Vezmi s sebou toto maso – mají rádi maso. A střež se jich, neboť ač moudří, nenávidí celé lidské pokolení. Znají odpověď na každou otázku, ale jsou proradní a zlí.“

„Poslední svého rodu? O kom to mluvíš?“

Ale stařena ho neposlouchala. „A nyní odejdi, Fao z klanu Rosomáků! Můj čas se krátí a stejně tak i čas mých dětí. Učiň, co považuješ za správné, a učiň to rychle – jinak už nebudeš mít koho zachraňovat. Odejdi! Běž!“

Fao ještě okamžik postál nad nehybným tělem Matky matek, pak váhavě zvedl misku s masem a opustil zemljanku. Venku ho již očekával Kachu. Starý muž mu neřekl jediné slůvko. Jen se vědoucně pousmál a pokýval vousatou hlavou.

Ne tak Iza. Mladík nevěděl, jak se ona i ostatní obyvatelé osady mohli tak rychle dozvědět o jeho rozhovoru s Matkou matek. Stalo se to však, a tak Faa okukovala stále se rozrůstající skupinka zvědavců. Každému z nich se ve tváři zračilo napětí, nikdo se však neodhodlal k mladíkovi přistoupit a zeptat se ho na stařeninu věštbu. Nikdo – jen Iza.

„Odcházíš?“ Váhavě se dotkla jeho kožešinové kazajky, připomínající spíše neuměle sešitý pytel s otvory pro ruce.

Úsečně přikývl. Najednou si vzpomněl, že se vydal na výpravu, aby dokázal, že je skutečný muž. A skuteční muži se nenechávají zatěžovat ženským žvatláním. Náhle zalitoval, že k ní byl předchozí noci tolik sdílný.

„A…“ Zajíkla se. „Vrátíš se?“

„Podívej, Izo,“ začal rozvážně. „Udělám všechno, co bude v mých silách, abych tvou osadu zachránil a-“

„Slib mi to!“ přerušila ho. „Slib, že se vrátíš!“

Už už měl na jazyku nepříjemnou odpověď, když vtom postřehl výraz v jejích očích. Možná, napadlo ho, tam byl již dříve, jen on k němu byl slepý, nevnímal ho. Až teď. Jeho ruce se sevřely v pěsti. Póza drsného lovce mu nevydržela příliš dlouho… Ale co má říci? Co má říci, aby to nevyznělo krutě?

„Slibuji,“ zamumlal, odvraceje zrak.

„Fao, já…“

„Já vím,“ šeptl konejšivě.

Okamžik váhala, snad chtěla říci ještě něco, ale nenašla v sobě dostatek odvahy. Otočila se, rozběhla se k nejbližší zemljance a zmizela za jejím kožešinovým vchodem. Fao za ní okamžik hleděl a pak si tichounce povzdechl. Obličej starého Kachua, který celé scéně přihlížel, zůstal kamenný a neproniknutelný.

Mladík ještě chvíli zamyšleně postál na místě a pak vykročil ke spícímu Hrubovi. Když ho dloubl do boku chodidlem, ovinutým dlouhým pruhem kožešiny, otevřel mohutný lovec oči a ospale jimi zamžoural. Z úst, ztracených v porostu ryšavých vousů, se ozvalo tlumené zamručení.

„Konec spaní,“ řekl mu Fao. „Vyrážíme na cestu. Ale nejdříve, příteli, tě čeká malé přezbrojení.“

 

VI.

 

Zatímco se po kamenitém břehu potoka ubírali k místu, o němž mluvila Matka matek, sledovaly je černé postavy. V mrazivém tichu jich za nimi kráčel celý houf, žádná se k nim však přespříliš nepřiblížila, žádná se neodhodlala k útoku. Fao se domníval, že se netvoři obávají ohnivých kamenů, které by se mohly skrývat v jeho váčku. Nevěděli, že je jejich strach zcela neopodstatněný – mladík ho ovšem s radostí vítal.

Sotva však spolu s Hrubem opustili sluncem vyhřátý břeh potoka, stáhli se jejich děsiví průvodci do hlubokých lesních stínů a dále je již nenásledovali. Faovi se zdálo, že všichni reagují na jediný společný podnět. Snad vyrazili hledat nějakou snazší kořist, ale možná… Možná se dokonce i oni vyhýbali místu, kam dvojice směřovala. Ať už je však zapudilo cokoli, představovalo to pro mladíka důvod k vážnému znepokojení.

K jeho klidu nepřispívalo ani ponuré okolí. Uzounká a jen zřídka používaná pěšina se vinula divokými houštinami černých ostružin. Jejich plody zde byly větší než všechny, které Fao doposud viděl. Měly neobvyklou barvu, připomínající sraženou, zasychající krev. Nad pěšinu natahovali větve pralesní velikáni, stromy, které v těchto místech rostly již odnepaměti. Kůra nejbližších z nich – těch, na něž dohlédli skrze trnité šero ostružin – byla drsná, vrásčitá a pokrytá polštáři šedozeleného mechu.

Hustý porost svíral pěšinku natolik pevně, že by se jím nejspíš nedokázal prodrat ani Hrub. Bylo zde dusno, pramínky potu stékaly Faovi po čele i po spáncích, drobné kapičky se mu perlily na tvářích. V jeho mysli se usadil pocit blížícího se nebezpečí, jež na ně mohlo udeřit v každém okamžiku. Už už chtěl svému příteli navrhnout, aby si vyměnili místa a aby v čele pro změnu kráčel on. Vtom ho však napadlo, že by byl v takovém případě daleko více vystaven útoku ze zálohy. S povzdechem se zastavil, hřbetem dlaně si z čela setřel pot a pak pokračoval dál – stále v čele jejich miniaturního dvoučlenného průvodu.

Toto místo bylo staré. Působilo tak. Staré a shrbené pod tíhou tisíciletí. K smrti unavené, možná již umírající, ale dosud schopné se bránit… A možná i zabíjet. Faovi připadalo, že zde věk doléhá i na něho samotného, že mu ochabují svaly a krabatí se kůže. Dle nespokojeného mručení za svými zády poznal, že stejné pocity zažívá i Hrub. Prudce potřásl hlavou, aby se jich zbavil.

Les kolem nich neznal ptačí zpěv. Neznal rozverný hlomoz hmyzu ani šepot vánku. Byl nepřátelský vůči životu, jenž bujel v jeho okolí, skrýval však život jiný, starší a podivnější. K Faovým uším doléhaly z šeré spleti houštin zvuky, připomínající šustění hadích šupin či něčí slabounký odporný sykot. Marně však pohledem pátral v ostružiníkovém labyrintu po neznámých tvorech. Ať už byli jacíkoli, uměli se velmi dobře skrývat před nepovolanými zraky.

Konečně se křoviny před nimi rozestoupily. Dorazili na palouk uprostřed houštin, jehož klenbu tvořil nespočet větví a větviček obrovitého dubu. Rozměry i majestátnost tohoto stromu vzala Faovi dech. Jeho kmen by nedokázalo obejmout ani deset dospělých mužů. Byl posetý množstvím chorošů, připomínajících obludné bradavice. Nejnižší větve z něho vyrůstaly až ve čtyř- či možná pětinásobku lidské výšky a samy o sobě dosahovaly velikosti mohutných stromů. Výš již nešlo dohlédnout – výhled zakrývalo neprostupné listoví. Mladík však nepochyboval, že se dub musí tyčit nad zbytkem lesa jako zelená hora.

Těsně u země, sevřená z obou stran chapadlovitými kořeny, se v kmeni stromu otevírala puklina. Připomínala otvor do nicoty – okolní šero se v ní totiž jakoby sráželo a vyplňovalo ji hustou neproniknutelnou tmou. Na jednom z kořenů dřepěla nahá dívka. Nohy měla pod sebou skrčené jako žába, vypoulenýma očima si lhostejně měřila vetřelce. Fao spatřil, že je lidská jen zpola. Obyčejnou kůži jí na tvářích, bocích a stehnech nahrazovaly šupiny, prsty na rukou i nohou spojovaly plovací blány.

Mladík sebral veškeré odhodlání a přistoupil k ní. Vytáhl z torny kus jeleního masa a podal ho podivné dívce. „Přišli jsme sem – tak, jak bylo předpovězeno,“ řekl poté a marně se snažil zkrotit roztřesený hlas. „Jako dar obyvatelům tohoto místa jsme přinesli maso. Pozřete ho, nasyťte se jím! A pak odpovězte na naše otázky.“

Šupinatá dívka neřekla nic. Mlčky sevřela již mírně zapáchající maso v levici a zabořila do něho drobné špičaté zoubky. Chvíli přežvykovala a potom – k mladíkovu velkému překvapení – vyplivla obsah úst do dlaně pravé ruky. Tu pak, plnou narudlé kašičky, ponořila do temné pukliny v obrovském dubu. Zmizela v ní jako v kalné špinavé vodě. Když pak dlaň vytáhla, bylo rozžvýkané jídlo pryč. Nezůstalo po něm nic než flíček na nezdravě bledé pokožce.

„Tímto se mám nasytit?“ ozval se z nitra pukliny hlas, syčivý a čas od času přeskakující. Bylo na něm znát, že mluvčí není příliš zvyklý používat lidskou řeč. „Toto nazýváš masem? Kdysi jsem vídala hromady sraček, které páchly lépe!“

Fao sebou překvapeně trhl. Hned se však vzchopil a přiblížil se k puklině. Do nosu ho uhodil zatuchlý smrad, který nedokázal nikam zařadit. Nikdy by si nepomyslel, že nějaký živý tvor může páchnout tak odporně.

„Už ani krok!“ varoval ho hlas. „Jinak ti změním střeva v rosol! Tak! Tak je to správné! Drž se zpátky, člověče! Zachovávej uctivý odstup před pány tvorstva!“ Šupinatá dívka znovu vsunula do pukliny dlaň s rozžvýkanou potravou a hlas se na chvíli odmlčel. „Odpornost!“ pokračoval však vzápětí. „Hnus! Pokud jsi očekával, že ti odpovím na tvé nanicovaté otázky, pak ses hrubě mýlil! Něco tak nechutného mne nikdy nedokáže nasytit! Mne, která jsem zvyklá na hostiny v přepychu paláců!“

Mladík si nebyl tak docela jistý, o čem neznámá bytost hovoří. Přišel sem však s určitým cílem a nehodlal se vracet s prázdnýma rukama. Jistě, toto místo mu nahánělo husí kůži a nejraději by ho co nejrychleji opustil. Nemínil se však vzdát tak lehce. „Připadáš mi velice moudrá,“ řekl co možná nejuctivěji. „Zdáš se být plná vědomostí, které jiným nejsou dány. Tak tedy – poděl se o ně se mnou! Pouč mě!“

Bytost opovržlivě zachrchlala. „Poučit tě! Chá! To nikdy! Rozhovorem s podřadným člověkem pouze ztrácím čas! Lidé jsou dobří jen jako hračky pro potěšení… A jako zpestření jídelníčku. Chá! Když už o tom mluvím, člověče, měl bys vědět, že jsi přinesl málo masa! Nestačí ani mně – natožpak mým bratrům a sestrám!“

Jako by stíny kolem palouku rázem zhoustly a natáhly se přes volné prostranství ve snaze sevřít ty pošetilé lidské bytosti a po kapkách z nich vysát život. Ze všech stran se ozval sykot, při kterém tuhla krev v žilách. V ostružinách se rozsvítily desítky očí – zlých zešikmených rudých štěrbin. „Člo-věk!“ zablábolil chór syčivých pološílených hlasů a pak to znovu zopakoval: „Člo-věk!“

V tu chvíli chybělo málo, aby se Fao dal na útěk, a jen Hrubovo zamručení mu dalo odvahu setrvat. Promluvit však nedokázal, ačkoli se o to pokoušel. Vhodná slova mu vázla v ústech a odmítala vypadnout ven.

„Jsi velmi hloupý, člověče!“ zasyčel hlas z pukliny. „Neměl jsi sem chodit! Hledal jsi odpovědi, ale nalezl jen smrt. Zatneme do tebe tesáky a drápy! Budeme pít tvou krev, hodovat na tvém mladém mase! Ach dlouho, příliš dlouho již k nám zlý osud nezavedl tak čerstvou a šťavnatou potravu.“

Hlas byl nasycen ryzí ironií, jaké není schopen žádný z lidí. Z ostružiníkového houští mu v odpověď zablekotal nepříčetný chór: „Člo-věk! Hlu-pák!“

Nic nedokáže zahnat strach lépe než vztek. A Fao se právě začínal hněvat. Třebaže nepřátelé, proti kterým stál, byli nelidští a vládli neznámou mocí, nedokázal snést, že si z něho dělali legraci. Jestli ho chtěli sežrat, mohli se o to klidně pokusit – rozhodně se však od nich nemínil nechat urážet. Strach, který ho doposud tížil, byl najednou pryč. Udělal dva tři rázné kroky a stanul přímo u černé pukliny. Šupinatá dívka ustoupila před jeho planoucím pohledem tak prudce, že klopýtla a převalila se na záda.

Bez okolků vrazil ruku do pukliny. Téměř fyzicky cítil, jak mu paži obaluje studená a lepkavá tma. Otřásl se a o úder srdce později nalezl to, co hledal. Dlaň mu nejprve sklouzla po čemsi slizkém, pak však nahmatala útlý a hubený krk a pevně ho sevřela. Jediným škubnutím vyrval mladík jízlivou bytost z jejího úkrytu.

Zdálo se, jako by se tma z pukliny snažila chránit své dítko. Lepila se na ně, obtáčela ho, zakrývala před mladíkovým pohledem. Fao jí za to byl vděčný. Odpornost, kterou držel, bylo lepší nevidět. Vždyť i to, co mimoděk zahlédl, ho divže nepřipravilo o příčetnost. Pro lidi není dobré vědět, jaké věci obývaly tento svět před nimi. Jinak by ho mohli začít nenávidět – za to, že dovolil, aby na jeho povrchu něco takového vůbec vzniklo.

Bylo to zakrslé a šupinaté, pokryté kluzkým bělavým slizem. Zíralo to na Faa rudýma nemrkajícíma očima a cvakalo bezzubými čelistmi v marné snaze kousnout svého přemožitele. Dlouhý plazí ocas se svíjel po zemi a rozhrnoval suché listí. Puch, který se kolem té věci šířil, se téměř nedal snést. Mladík pocítil silné nutkání roztříštit jí hlavu o kmen dubu, ale dokázal se ovládnout. Stále měl na paměti, proč sem přišel.

A byl tu ještě jeden důvod, daleko prostší. Lidský. Třebaže byla bytost nepředstavitelně odporná, třebaže se mu hnusila tak jako nic na světě, cítil před ní jakýsi stud. On byl člověkem. Patřil mu celý svět, mohl ho prozkoumávat, toulat se po něm zcela dle libosti. Podvědomě tušil, že tento tvor ne. Že toto je jeho poslední útočiště, které již nikdy nedokáže opustit. Představil si dlouhá léta, naplněná šerem a ostružiním. Ne, nikdy by neublížil něčemu tak smutnému a ubohému.

„Zabij mě!“ hlesla bytost. „Pochopil jsi to – už nemám sílu! Jsem nic! Jsem jen šílená vzpomínka na jiné časy. Zabij mě! Zabij!“

„Za-bij,“ zaskučel z ostružiní žalostný chór.

Hrub výhružně zamručel, zjevně připraven splnit bytosti její prosbu. Ale Fao jen pomalu zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl tiše. „To neudělám. Je mi tě líto.“

„Líto,“ zamumlala bytost a podívala se na Faa s podivnou směsicí úcty a nenávisti v očích. „Nemluv se mnou o lítosti. Pamatuji časy, kdy byla tvá rasa pouhým nemyslícím stádem, jež nám sloužilo ku potravě. Zabíjela jsem vás po stovkách a lítost mi byla cizí. Ale od těch dob se toho tolik změnilo! Jen vlny dnes čeří mořskou hladinu tam, kde se vypínaly útesy Atlantidy. V hlubinách zmizely černé věže Lemurie. Zasněný Avalon se skryl ve vráskách světa a navěky zavřená je brána tmavé Agarthi. Bývaly to báječné doby, ale teď jsou pryč. Ztraceny. Už navždycky. Přišel čas lítosti nad těmi, kteří jako zázrakem přežili, aby mohli živořit v novém světě. Cizím! Tak cizím!“

„Netuším, o čem mluvíš,“ řekl Fao. „Ale na tomto místě se mi nelíbí. Ty se mi také nezamlouváš a zdá se, že ani ty ke mně nechováš žádné vřelé city. Odpověz na mé otázky a já odejdu. Odejdu a už se nikdy nevrátím.“

„Nikdy…“ Bytost se otřásla. „Silné slovo, člověče. Na tvém místě bych ho nepoužívala… Nikdy,“ šíleně se zachichotala a její tělo se roztřáslo tak silně, až mladíkovi málem vyklouzlo z ruky. „Ptej se tedy – ty jsi pán tvorstva a já pouhá nicka ve tvém mocném sevření. Ptej se a já ti odpovím. Budu-li moci…“

Fao jí v krátkosti, aniž by zabíhal do podrobností, pověděl o prokletí, které postihlo osadu Lesních Sov. Vypadalo to, že bytost pozorně naslouchá, rudý oheň v jejích očích tu sílil a hned zase pohasínal. „Pusť mě,“ zaskřehotala sotva mladík domluvil. „No tak, pusť mě! Neublížím ti, už to nedokážu. A ani ti neuteču. Kam taky asi?“

Fao rozevřel dlaň a ohavný tvor se bezvládně sesunul k zemi. Dosud nečinně přihlížející šupinatá dívka ihned přispěchala a téměř něžně mu pomohla se zvednout. Slizká bytost jí cosi řekla neznámým syčivým jazykem a dívka odpověděla stejnou řečí. Bylo zvláštní pozorovat, jak ty odporné zvuky vycházejí z téměř obyčejných lidských úst. Mladík se na chviličku zamyslel, kým vlastně ona dívka je. Představa nečistého křížení dvou ras však nebyla ani trochu příjemná, a tak podobných úvah raději rychle zanechal.

Dívka pomalu ustoupila a bytost vrávoravým krokem zmizela ve svém stromovém doupěti. „Dívej se,“ ozvala se vzápětí ze tmy. „Dívej se a mnohé pochopíš.“

Tmu uvnitř pukliny náhle rozvířilo několik drobných vlnek. Pak začala černota pomalu světlat, zvolna z ní vystupovaly jakési neurčité obrysy. Nějakou dobu trvalo, než se vše ustálilo – poté již však viděl mladík natolik zřetelně, jako by hleděl na odraz těch podivných událostí na klidné vodní hladině.

Je slunečné ráno. Přímo před ním se tyčí nezměrná masa Nekonečného ledu, orámovaná mokřady a špinavými stojatými jezírky. Mladý lovec obratně přeskakuje z jednoho ostrůvku suché země na druhý. Je šťastný a spokojený. Objevil stopy Chlupatých s dlouhými choboty. Jeho klan se brzy vydá na lov. Zruční a odvážní muži Lesních Sov se nepochybně vrátí obtížení čerstvým masem obrovitých zvířat.

Náhle zpozorní. Zdálky spatří širokou trhlinu, zející v hradbě Nekonečného ledu. Musela vzniknout působením tání a pozvolného ústupu ledovce. Trhlina ho donutí odbočit z cesty. Pohání ho zvědavost a pak ještě cosi jiného – podivný, dosud nepoznaný pocit. Mladý lovec vstupuje do útrob Nekonečného ledu. Je zde zima. A šero. Cesta se před ním zužuje. Mění se v ledovou jeskyni. Lovec dostává strach, ale navzdory tomu kráčí dál. Čas běží. Ze stropu jeskyně kape voda a máčí lovcovy vlasy. Nakonec se před ním cesta rozšíří, vytvoří rozlehlý ledový dóm. Jeho střed zabírá jakýsi podivně pravidelný blok. Je černý. Černočerný. Zpočátku ho považuje za kámen, ale ten to není… Sálá z něj mráz. Proniká až do morku kostí. Lovec chce uprchnout, hrozně po tom touží. Ale neudělá to. Místo toho natáhne ruku a položí dlaň na hladký tmavý povrch. A vykřikne! To když se mu černota začne neúprosně vsakovat do masa, zmocňovat se jeho těla…

„Černý led!“ zasyčela bytost ze své pukliny. Obraz se začal rozpíjet v rychle houstnoucí tmě. „Stal se obětí černého ledu! Nikoli první a zdá se mi, že ani zdaleka poslední! Stojíš proti mocnému nepříteli, člověče!“

Fao zamrkal, aby zapudil scénu, jež se mu dosud odehrávala před očima. „O čem to mluvíš?“ zeptal se.

„Chá!“ zvolal tvor. „Co vlastně víš o světě – krom toho, že nad ním každé ráno vychází slunce? V průběhu věků ho sužovala mnohá zla, o jakých se ti nezdálo ani v nočních můrách! Ale černý led… Mráz je pomalý, má na všechno mnoho času. Pomalý, leč vytrvalý. Jednoho dne by rád objal celý svět, rozdrtil ho ve svém ledovém sevření! A věř mi, člověče, že se mu to vskutku podaří! Jednou!“

„Mluv k věci,“ řekl Fao úsečně.

„Ach ano. Ano…“ zasyčela bytost podlézavě. „Dnes však ledovce ustupují, plazí se zpět na svůj nevlídný sever… Černý led – to je ostrůvek rozumu, nádoba mrazivé moci! Mnoho takových se skrývá v hlubinách velikého severního ledovce. Stalo se však něco zlého, něco, k čemu v historii docházelo jen zřídka. Jeden z těchto ostrůvků byl vlivem okolností obnažen, odhalen vnějšímu světu. A to způsobilo jeho šílenství. Již není pomalý a vytrvalý. Nyní je naplněn zlobou a nenávistí ke všemu živému!“

„Takže?“ Fao začínal být netrpělivý. Už se zde nechtěl zdržovat a tak se snažil dotlačit bytost k nějakému smysluplnému závěru.

„Takže? Copak ti to ještě nedochází? První člověk, který se ho dotkl, jím byl pohlcen. Stal se jeho součástí, prodlouženou rukou. Další lidi, ty, které zabil, postihl ve většině případů stejný osud. A tak to půjde dál! Dál a dál a dál! Černý led bude zabíjet slabé a podmaňovat si silné. Tak dlouho, dokud ho někdo nezastaví.“

„Jak?“

„Chceš se o to pokusit?“ zeptala se bytost zasněně. „Proč? Je přece tak příjemné vidět, jak lidé trpí a umírají… Je to jedno z mála potěšení, která zde mám…“

„Jak!?“ zopakoval mladík a v jeho hlase zazněla hrozba.

„Oheň,“ hlesla bytost rezignovaně. „Co jiného dokáže rozpustit led, nežli právě žár plamenů? Neplýtvej však silami! Nezabíjej lidi, které ovládl černý led! Zaútoč přímo na jeho srdce! Vstup do ledové jeskyně a sežehni ho! Jsi přece pánem ohně! Vidím ti to na očích! Neznáš ho dokonale, nevíš o něm všechno, ale přece! Přece!“

Fao by se od bytosti rád dozvěděl víc. Znala vskutku mnoho věcí a jistě mu mohla prozradit leccos o jeho skryté moci. Podvědomě však tušil, že jeho čas vypršel. Že už tu nemá co pohledávat. „Ještě něco?“ otázal se přesto.

„Nic,“ odpověděl mu podrážděný sykot z pukliny. „Odejdi, člověče.“

„Nic,“ vydechly nepříčetné rudé oči v ostružinách.

„Půjdu,“ řekl mladík. „Ale tuto dívku si vezmu s sebou. Nepatří sem. Náleží lidem.“

Natáhl k šupinaté dívce dlaň, ale ta před ní ucouvla. Její žabí oči neprozrazovaly žádné emoce, ale chvějící se ruce svědčily o tom, že se ho bojí.

„Nechej mou dceru na pokoji,“ promluvila hrozivě ohavnost z pukliny. „Ty a tobě podobní jste nám vzali celý svět – mé dítě mi však nevezmeš. Odejdi! Učiň tak a toto místo se znovu ponoří do temného zapomnění!“

„Pryč! Pryč!“ podpořil ji syčivý chór z houštin.

Fao se podíval nejprve na šupinatou dívku a pak na ve tmě tonoucí puklinu. „Sbohem,“ řekl. „A děkuji za pomoc.“

„Rádo se stalo,“ odvětila bytost jízlivě. „Měl jsi mě ale zabít. Takto si tě budu pamatovat tak dlouho, dokud nezemřu. A to může trvat celé věky… Budu si tě pamatovat a nenávidět, protože jsi mě ponížil. Ponížil svou lítostí! A setkáme-li se ještě…“

Hrub zavrčel – nesnášel hrozby. Fao však klidně řekl: „Nesetkáme. Pevně v to doufej. Je to totiž ve tvém vlastním zájmu.“

Již se nedočkal artikulované odpovědi, jen syčivého smíchu, pichlavého a studeného, majícího svůj původ v zahnívajícím chřtánu dávno mrtvých věků.

 

VII.

 

Ohavná bytost nelhala. Čarovné vidění, které nechala vzniknout Faovi přímo před očima, přesně odpovídalo skutečnosti. Po několika hodinách cesty překročila dvojice hranice lesa a ocitla se v místech, která ještě donedávna patřila Nekonečnému ledu. Ten však pod tlakem měnícího se klimatu pozvolna ustupoval. Za sebou zanechával písek, hlínu a kameny, tvořící dlouhé pravidelné řady pahorků – milníků někdejší moci ledovce.

V náručí kopců se schovávaly tucty stojatých kalužin a malých jezírek. Mezi nimi se obratně proplétaly potůčky, spojující se kdesi v dálce ve Velkou řeku. Krajinu ozvláštňovala početná hejna ptactva. Mělkými vodojemy se brouzdaly kachny, severské husy i potápky, po bahnitých březích pobíhali kulici. Z temen pahorků nehybně sledovaly svou budoucí kořist sovice sněžné, jejichž bělostné opeření se lesklo na slunci.

Jak se však dvojice blížila k Nekonečnému ledu, života kolem ní ubývalo. Brzy za sebou nechali poslední ptačí hejno a kolem se rozhostilo mrazivé ticho, rušené jen občasným zaskučením větru. Ochladilo se. Z kotoučů studené mlhy, kterou nedokázaly rozptýlit ani sluneční paprsky, se vynořily první ledové výběžky.

Fao se otřásl a ostražitě se rozhlédl. Krajina kolem nich byla pustá a bezútěšná, mladíkovi to však přesto dělalo radost. Nyní, když se ocitli na samém kraji panství Nekonečného ledu, se v něm totiž znovu probudil strach z číhajících černých netvorů. Vzpomněl si na slova bytosti z obřího dubu – že je černý led ostrůvkem rozumu a nádobou mrazivé moci. Ale jak velkého rozumu? Jak velké moci? Mohl si již na dálku uvědomit jejich přítomnost? Pokud ano, jistě by se nerozpakoval vyslat proti nim své „prodloužené ruce“. Mladík po boji s černými nijak netoužil. Chtěl celou věc vyřídit rychle a tiše.

Hrub tázavě zamručel, zřejmě se ptal na další cestu. Fao si v duchu vybavil podrobnosti svého vidění. Ano… Ano! Poznává ten pahorek, na němž se kupí hromada plochých kamenů! To kolem něho procházel nešťastný Rani nedlouho předtím, než jeho pozornost přilákala ta děsivá věc! Mladík zvedl ruku a ukázal správným směrem.

Jeho obrovitý společník znovu zamručel – tentokrát spokojeně. Pevněji sevřel v podpaždí velikou otep suchých větví a vykročil. Fao ho urychleně následoval. Také jeho tížilo chrastí, které nasbírali v lese, byť se jeho náklad nemohl co do velikosti ani zdaleka rovnat Hrubovu. Doufal, že taková potrava postačí ohni, aby černý led sprovodil ze světa. Pokud ne… Pokud ne, bude muset zkrátka vymyslet něco jiného.

Z temene pahorku spatřili trhlinu. Nedala se přehlédnout – tak byla veliká. Jako by ji do ledovce vyvrtal nějaký obludný červ. Faa při pohledu na ni zamrazilo. Ovládla ho nepříjemná předtucha. Byl si zcela jistý, že se dívá na správnou trhlinu… A že se v ní cosi skrývá. Zmocnil se ho zlověstný pocit čísi neviditelné přítomnosti. Byl strašidelný a přesto podivně podmanivý. Nutil ho vstoupit do nitra Nekonečného ledu a prozkoumat ho. Vyrvat mu jeho prastará tajemství. Všechna!

Úsilím vůle se přinutil ke klidu. Pak začal zvolna sestupovat z pahorku, přímo do ticha a stínu ledovce. Tady již slunce nemělo žádnou moc. Stal se z něho jen bledě žlutý flíček na obloze. Panovala zde zima a chlad, neúprosně se zarývající pod kůži. Půda, po které dvojice kráčela, ta zbrázděná země pod příkrými svahy Nekonečného ledu, byla dosud jeho otrokem, trpícím v mrazivých poutech.

Ale brzy zmizela i ona. Nyní měli lidé pod nohama hromadu ledových úlomků, jež se od hlavní masy oddělila při vzniku trhliny. Šplhali po ní vzhůru, snažili se udržet rovnováhu na kluzkém povrchu, drásali si ruce i nohy o špičaté hroty. A nakonec zvítězili. Stanuli nahoře, přímo před trhlinou, zařezávající se do Nekonečného ledu.

Fao pokrčil rameny. Nemělo cenu se tady zdržovat, zbytečně zde okounět. Byl si nyní naprosto jistý, že na ně v hloubi ledu čeká původce veškerého zla. Takřka hmatatelně cítil jeho nenávist ke všemu živému a dýchajícímu, ke všemu, v jehož žilách kolovala teplá rudá krev. Zval ho, lákal k sobě. Mladík pocítil nutkání vběhnout do trhliny a běžet, utíkat, pádit ke zdroji onoho volání. Proč tak neučinil pro něj zůstávalo záhadou. Že by za to mohl jeho tajemný původ? Chránil ho snad nějaký záhadný duch? Ať už byl důvod jakýkoli, dařilo se mu i pod tíživým nátlakem uchovávat jasnou mysl. A Hrubovi také. Velký lovec vypadal klidně a netečně – zkrátka stejně jako vždy.

Fao se ještě jednou rozhlédl po okolí, zapátral po známkách nebezpečí. Nic. Nikde nic. Připadalo mu to zvláštní. Kde byli černí? Že by snad černý led nevěděl o jejich příchodu? Nebo ho jen považoval za natolik bezvýznamný, že mu nevěnoval pozornost? Tato myšlenka nebyla právě povzbudivá.

Vstoupili do trhliny. Z obou stran se nad nimi skláněly ledové stěny, pokryté kapičkami vody. Tály. Pomalu ale jistě. Faa to zpočátku těšilo. Znamenalo to, že Nekonečný led prohrává bitvu s okolním světem. Že již není bezpečný ani tady, v místech, která ovládal již odedávna. Ještě několik let a… Pak si mladík v duchu připodobnil Nekonečný led ke zraněné šelmě, zahnané do kouta. Všechna radost ho rázem opustila. Vždyť právě takoví dravci bývají nejzuřivější a nejstrašnější.

Ledové stěny se nad jejich hlavami semkly a odepřely jim výhled na oblohu. Nyní šli opravdovou jeskyní s hrbolatými poloprůsvitnými stěnami i podlahou. Vodní krůpěje padaly ze stropu s monotónním kap, kap, kap. V přítmí to vypadalo skoro jako by Nekonečný led krvácel. Fao si vzpomněl na své vidění. Tak jako lovci jménem Rani máčela i jemu voda vlasy a studeným potůčkem stékala dolů po páteři. Mladík úpěnlivě doufal, že ho nestihne stejný osud jako jeho předchůdce.

Naději mu dodávala vlastní odolnost vůči moci černého ledu. Třebaže jeho vábení neustále nabíralo na síle, uměla si s ním jeho mysl přesto poradit. Horší to bylo s mrazem. Stavěl se jejich postupu do cesty jako nějaká hradba. Kožešiny je před ním nedokázaly ochránit – natolik byl silný. Faovi začínaly tuhnout klouby. Každý krok byl pro něho o něco obtížnější nežli ten předchozí. Navíc…

Navíc se dostavila předtucha blížícího se nebezpečí. Nenacházelo se pouze před nimi. Vypadalo to, že je obklíčilo, že nyní číhá i za jejich zády. Hrub to musel pocítit také, protože zrychlil, přidal do kroku až měl mladík potíže mu stačit.

A pak se před nimi ledová chodba náhle rozšířila. Stanuli na prahu velkého dómu, který Fao znal ze svého vidění. Strop zde dosahoval přinejmenším šestinásobku lidské výšky a pokrývaly ho špičaté rampouchy. Na opačný konec onoho ledového sálu stěží dohlédli – skrýval se jejich zrakům v hlubokém přítmí. Oni však na jeho zkoumání ani neměli čas. Veškerou jejich pozornost totiž přitahoval veliký černý blok, ležící uprostřed dómu. Tento podivný mnohostěn s neuvěřitelně hladkými plochami připomínal tak trochu velikánský drahokam. Mladík již samozřejmě viděl mnoho těch lesklých bezcenných kamínků – z žádného však nesálal smrtící chlad. Z tohoto ano.

Jako očarován k němu přistoupil. Najednou zatoužil pohladit, polaskat tu studenou nádheru, alespoň na chviličku na ni položit dlaň. Ovládl se až v posledním okamžiku. Vzpomněl si na to, co ta věc provedla Ranimu. Ne, černý led byl dost možná krásný a působivý, zároveň však smrtelně nebezpečný. Musel být zničen. Co nejrychleji.

„Rozlož kolem něj chrastí.“ Spolu s těmito slovy vydechl Fao také obláček bílé páry. „Ale za žádnou cenu se ho nedotýkej!“

Hrub nespokojeně zavrčel – jako by mu mladík říkal naprostou samozřejmost. Dal se do práce a Fao zatím upřeně pozoroval černý led. Čím déle na něj hleděl, tím divočejší bouře vjemů a pocitů jím zmítala. Viděl svět v ledovém krunýři. Stromy, čnící k šedivé obloze jako podivné rampouchy. Studená promodralá těla lidí i zvířat. Led, led, led, všude jen samý led. Led je svět a svět je led. Led stojí na počátku a skryje i konec. Nemůže to dopadnout jinak. Vše je předurčeno, není jiné cesty. Led, led, led.

„To si myslíš ty,“ zavrčel mladík v náhlém přívalu zuřivosti. „Ale já ti dokážu, že je všechno jinak. Prohrál jsi.“

A poprvé, poprvé za celou tu dobu ucítil Fao z černého ledu něco jiného než nenávist. Ta věc, ta mocná a nezranitelná věc, najednou dostala strach. Bála se zkázy, kterou jí přinášely ruce opovrhovaných lidí. V jednom se však mladík mýlil. Černý led ještě neprohrál.

Stalo se to v okamžiku, kdy Hrub dokončil svou práci a tmavý blok obklopila hromada suchých větví, připravených k zapálení. Předtucha blížícího se nebezpečí náhle zesílila, překročila únosnou mez. Fao se otočil k otvoru, kterým do ledového dómu před malou chvílí vstoupili. Nyní se tudy hrnul zástup černých postav. Všechny mlčely, vznášela se však kolem nich aura zuřivosti strašnější, nežli ten nejhlasitější řev. Pohybovaly se škubavě ale rychle, neuvěřitelně rychle. Mladík věděl, že u nich budou během chviličky, dříve než stačí kolem černého ledu zapálit oheň. Netvoři se již nebáli zakletých kamenů. Chránili nyní samu podstatu své existence. Fao pochopil, že zbývá jen jediná naděje.

A Hrub si to uvědomil také. Zpod kožešinové vesty vylovil svou dosud pečlivě ukrytou zbraň. Byla to sice stejná větev, kterou si veliký lovec utrhl předchozího dne, ale udála se s ní zásadní změna. Faovy dovedné ruce připevnily ke dřevu s pomocí zvířecích šlach výtečně opracovanou pazourkovou čepel. Kyj se změnil v primitivní sekeru, se kterou se Hrub vrhl vstříc útočníkům. Řval přitom jako divoký tur a plnil ledový dóm burácivou, znovu a znovu se vracející ozvěnou.

Sekera se snesla na lebku prvního z netvorů a pro Faa nastal okamžik pravdy. Mladík neuměl vyrábět zázračné zbraně kdy se mu zachtělo. Záleželo na mnoha okolnostech – na podmínkách, na náladě, na materiálu. A hlavně na onom zvláštním hlase, jenž se mu vzácně ozýval v mysli. Hlase, který radil, pomáhal, vedl jeho ruce. Ani tehdy však nebylo jisté, zda budou zbraně fungovat jak by měly. Selhávaly často. Duchové byli zkrátka nevyzpytatelní a jen neradi se podřizovali lidským přáním.

Hrubova sekera se zabořila do hlavy černé bytosti. A chvíli nato vyšlehly hučící karmínové plameny! Netvorova hlava v nich okamžitě zmizela a začala se roztékat – odkapávala na ledovou podlahu v podobě husté černé tekutiny. Ohyzdné tělo se záhy svalilo na zem, kde se ještě nějakou dobu svíjelo v předsmrtných křečích.

Fao jen zalapal po dechu. Nemožné se stalo skutečností! Jeho zbraň mohla netvorům nejen ubližovat – ona je dokonce zabíjela! Padl na kolena a zašeptal slova díků duchu ohně, který ho neopustil ani na tak nepřátelském místě. Jako u vytržení sledoval, jak na překvapené netvory dopadá smršť plamenných úderů, které jim uštědřoval neúnavný Hrub. Černých již padl alespoň půltucet, zatímco zbytek se trochu stáhl, naprosto šokován záhubou svých druhů, jejichž nezranitelnost se ukázala být jen zdánlivou.

Mladík se začal věnovat rozdělávání ohně. Zastrčil připravený zašpičatělý klacík do otvoru v suchém kusu dřeva, sevřel ho z obou stran dlaněmi a jal se s ním ze všech sil točit. Záhy se jeho počínání setkalo s úspěchem. Tření probudilo k životu ducha ohně a ten se usídlil ve dřevě. Svou přítomnost dával najevo s pomocí tenoulinkého pramínku kouře, který stoupal ze zčernalého otvoru. Sotva na Faa vykoukla první jiskřička, přiblížil k ní tvář a jal se ji rozdmýchávat nakolik mu jen dech stačil.

Na okamžik přestal – ale jen proto, aby ze svého váčku vydoloval hrst suché trávy. Tou přikryl pomrkávající jiskru a hned zase foukal dál. Jeho tvář zrudla námahou, zatímco na čele se mu, navzdory všudypřítomné zimě, zaperlil pot.

Náhle ho cosi varovalo, že se nachází v bezprostředním ohrožení. Zvedl hlavu a s hrůzou zjistil, že se situace na bojišti změnila. Hrub se dosud oháněl svou ohnivou sekerou. Stál však sám proti mnoha nepřátelům. Černí ho pomalu obkličovali. Natahovali k němu vychrtlé paže a cenili poloprůsvitné tesáky. Velký lovec sem tam usekl některému z nich ruku a ta se v plamenech rozpustila na ledové podlaze. Čím dál častěji se však netvorům dařilo dotknout se ho – a zanechat na Hrubově oblečení či kůži mrazivý otisk. Po každém takovém zásahu se lovec zapotácel. Zatím se mu dařilo udržovat rovnováhu, ale Fao věděl, že je pouze otázkou času, než ho strhnou k zemi. A pak...

Již nedostal příležitost dokončit myšlenku. Ploché černé chodidlo mu totiž přímo před nosem zašláplo rodící se oheň a mrazivé ruce neuvěřitelnou silou sevřely jeho krk. Fao měl pocit, že mu v plicích rázem zmrzl všechen vzduch. Lapal po dechu, ale nedokázal ho popadnout. Černý netvor, který jej chytil, ho bez námahy zvedl na nohy a přiblížil jeho tvář ke své. Mladík s hrůzou zíral do obličeje, v němž se dosud zachovaly lidské rysy. Během jediného hrůzného okamžiku poznal, na koho se dívá. Byl to tentýž muž, jehož spatřil ve svém vidění. Lovec Rani, první oběť černého ledu.

Uslyšel Hrubův výkřik – byl plný vzteku a bolesti. Fao si koutkem oka všiml, že snaha netvorů konečně slavila úspěch. Podařilo se jim povalit velikého lovce na podlahu a nyní jich okolo něj křepčil snad tucet. Rvali z něho kožešiny ve snaze co nejrychleji odhalit maso, změnit krev v ledovou tříšť. Chtěli ho zabít? Nebo snad udělat něco horšího? Změnit ho? Učinit z něj totéž, čím byli oni?

Mladík se z těsné blízkosti díval do sněhobílých očí černého netvora. Stále nemohl dýchat a jeho tělem se rozlévala zima. Byl si jistý, že mu zbývá již jen pár okamžiků života, nemohl však dělat vůbec nic. Nedokázal se vzepřít té nelidské síle. Cítil, jak černý led triumfuje, zalyká se škodolibou radostí.

Konec?

Ledovým dómem otřásl zvířecí řev. Táhlý, zlověstný a natolik silný, že se podlaha jeskyně lehounce zachvěla. Fao s údivem hleděl na velikého medvěda, jenž vpadl přímo doprostřed vířícího klubka těl, které pod sebou skrývalo ležícího Hruba. Zvíře běsnilo. Z otevřené tlamy jí kapaly sliny. Drápaté tlapy dopadaly na černé s neúprosností horských lavin. Medvědova síla byla nepředstavitelná. Drtila lebky, lámala kosti, rvala paže z kloubů. Mladík pochyboval, že by jí nějaký živý tvor dokázal čelit.

Netvoři však již nepatřili do říše živých. Vedla je neoblomná vůle černého ledu. Třebaže měli strašlivé ztráty a více než polovinu z nich si již vzalo zapomnění, přece se rychle vzpamatovali z počátečního překvapení a obklopili nového protivníka. Medvědův útok se ukázal být sebevražedným. Do tlap se mu po každém úspěšném úderu zažíral mráz. Dotírající netvoři pokrývali jeho kožich skvrnami bělavé námrazy. Zvíře však neustupovalo. Jen nepříčetně řvalo a dál kolem sebe mávalo tlapami.

Faovi pomalu dobíhal čas. Černá bytost jej dál neúprosně držela za krk a jeho tělo již zvolna začínalo ochabovat. Mladík si v posledním záblesku vědomí všiml, že se omrzlý Hrub potácivě zvedá na nohy. Pravá ruka mu bezvládně visela podél těla, v levé však pevně svíral ohnivou sekeru. Velký lovec se nerozhodně ohlédl. Chviličku sledoval medvěda, svádějícího marný boj s černou přesilou. Zdálo se, že váhá. Pak však dospěl k rozhodnutí.

Udělal několik vrávoravých kroků a stanul před černým ledem. Bez okolků se rozmáchl a zabořil zbraň do hromady suchých větví. Sekera ji bez obtíží prorazila a střetla se s ledovou podlahou. Fao pochyboval, že by to mohlo mít nějaký efekt. Když zbraň vyráběl, domníval se, že bude účinkovat pouze proti černým netvorům. Mýlil se však. Začaly se totiž dít věci. Ohnivé věci.

Ze dřeva vykvetl mocný svazek karmínových plamenů. Potrava ohni zachutnala, a tak během jediného okamžiku obklopil černý led žhavým prstencem. Dómem se přehnala vlna bolesti. Byla cizí, patřila někomu jinému, ale přesto zasáhla i Faa a musel ji ucítit také Hrub. Na černé však zapůsobila nesrovnatelně silněji. Všichni ve stejný okamžik zakolísali – vedla je koneckonců jediná vůle. Netvor, který mladíka držel za krk, jej nyní pustil a váhavě ustoupil. Fao se schoulil na zemi a jal si plnit plíce blahodárným vzduchem. Ledový obojek, který mu černého sevření vytvořilo kolem krku, zvolna tál v žáru plamenů.

A nejen on. Také černý led v ohnivé výhni kapalněl. Rozlévala se pod ním stále se zvětšující kaluž hustého tmavého hnusu. Fao věděl, že jeho nepřítel trpí šílenou, nikdy nepoznanou bolestí. Zároveň si však uvědomoval, že to nebude stačit. Že dřeva přinesli přece jen málo. Že černý led zraní, nikoli však zahubí a on se jim posléze strašlivě pomstí. Již mohl pozorovat, jak se netvoři znovu dávají do pohybu. Několik jich zůstalo na místě, aby dorazilo medvěda, zbytek se chystal vypořádat s lidmi.

Faa zachvátil vztek. Vztek na zlovolný osud, který mu umožnil dojít tak daleko jen proto, aby ho na poslední chvíli zahubil. Vztek na černý led i svou vlastní bezmocnost. A snad právě tento hněv v něm probudil něco, co doposud neklidně dřímalo, čekalo na svou příležitost. V mysli se mu ozval hlas, tichý a vzdálený, přesto však podivně blízký jeho srdci. Odříkával zvláštní povzbudivá slova a mladík najednou zjistil, že je po něm opakuje, že mu z úst plynou v pravidelném rytmu jako proud neviditelné síly.

Oheň, obklopující černý led, náhle vyšlehl do neuvěřitelné výše. Něco takového by mu nikdy neumožnil ten skrovný příděl dřeva – do hry se tedy musela zapojit jakási netušená moc. Fao recitoval dál. Stále hlasitěji a hlasitěji. Ve stavu podobném transu sledoval, jak se plameny vzájemně proplétají a spojují do velké karmínové koule, v níž mizel černý led i veškerá jeho bolest. V dómu se znatelně oteplilo. Zpod černého ledu se šířila odporná hustá louže, na jejímž povrchu se v žáru objevovaly a zase praskaly bubliny.

Tajemný hlas ztichl, ale Fao opakoval neznámá slova znovu a znovu, pořád dokola. Karmínový oheň konal svou práci. Černý led se propadal do nicoty, zmenšoval se každičkým okamžikem. Až po něm nakonec zůstala jediná památka – velká kaluž tmavé odpornosti na studené podlaze dómu, jejíž povrch tu a tam brázdily zapomenuté plamínky.

Teprve nyní, když nebezpečí pominulo, se mladík dokázal unaveně rozhlédnout kolem sebe. Černí netvoří do jednoho zmizeli. Roztekli se stejně jako jejich stvořitel, jehož moc je držela při životě. Fao pocítil lítost. Tak trochu doufal, že se po zániku černého ledu změní znovu v lidské bytosti. Pochopil, jak hloupá a falešná tato naděje byla. Když se černý led někoho zmocnil, již ho nepustil – ani v okamžiku vlastní zkázy.

Hrub seděl nad nehybným tělem velkého medvěda. Dlaněmi s překvapivou něžností hladil srst, slepenou na mnoha místech nechutnou černotou. Tichounce si pro sebe cosi pobrukoval a zdálo se, že vůbec nevnímá své okolí.

V očích syna medvědího ducha se téměř nepostřehnutelně leskly slzy.

 

VIII.

 

Fao se na návrat do osady Lesních Sov velice těšil. Připadal si jako vítěz, jako hrdina, což byl pocit, jehož ve svém dosavadním životě okusil jen poskrovnu. Již si dokázal představit tu oslavu, bujaré ovace, které jemu i Hrubovi Lesní Sovy přichystají. Jistě, v osadě stále nebudou žádní lovci, její obyvatelé budou pořád vystaveni nebezpečenstvím divočiny. Mladík si však přísahal, že je neopustí. Že jim pomůže přežít dlouhou severskou zimu. Že jim bude pomáhat při lovu, že je ochrání před lítými šelmami. Cíl jeho pouti mohl klidně počkat. Slunce ještě koneckonců nikdy nikomu neuteklo.

A Iza… Fao se na okamžik zamyslel nad tím, co jí řekne. Snad že si váží citů, které k němu chová, ale že on sám je neopětuje? Že miluje jinou? Jakýsi vnitřní hlas mu našeptával, že zima v osadě Lesních Sov bude dlouhá a že by jí měl všechny tyto věci povědět až na jaře. Za vleklých tmavých večerů se mu dívčina společnost bude koneckonců hodit… Ihned tuto myšlenku zaplašil. Věděl, že takto uvažovat není správné – třebaže by s ním jen málokterý muž z jeho klanu souhlasil.

Slunce se již téměř dotýkalo vrcholků stromů, večer se nezadržitelně blížil. Hrub, který byl během zpáteční cesty nezvykle tichý, konečně prolomil mlčení – zamručel. Znělo to znepokojeně. Fao se ze světa myšlenek okamžitě vrátil zpátky na zem. Kráčeli lesem, za kterým se měla nacházet osada, ale k jeho překvapení ve vzduchu necítil zápach kouře, věčného průvodce sídel primitivních lidí. Že by si Lesní Sovy navečer nerozdělaly oheň? To bylo nepravděpodobné. Něco se tedy muselo stát!

Mladík zneklidněl, přidal do kroku. Vzápětí si uvědomil ještě jednu věc – na to, jak malá vzdálenost je dělila od lidských obydlí, zde vládlo příliš velké ticho. Neozývaly se žádné hlasy, žádný dětský křik či ženské hubování. Faovi se najednou prudce rozbušilo srdce.

Konečně opustili les a spatřili osadu klanu Lesních Sov, na první pohled stejnou jako předchozího dne. Stejné zemljanky, stejný zurčící potok. Avšak oheň ve středu vesničky byl vyhaslý, mrtvý.

Stejně mrtvý jako lidská těla, roztroušená tu a tam mezi obydlími. Povalovala se bezvládně na zemi jako kostěné sošky, rozházené zlobivým dítětem. I po smrti křivil tvář každého z těchto lidí příšerný strach. Jejich těla byla ztuhlá, promodralá a studená – doslova vyzařovala chlad. Byla to tatáž zima, která se jako potměšilý neviditelný přízrak vznášela nad osadou, jíž přinesla zkázu.

„Ne,“ hlesl Fao. „To ne…“

Jako šílenec vběhl do vesničky, skláněl se nad nehybnými těly, dotýkal se jich, pátral po sebemenší jiskřičce života. Marně. Všichni lidé z klanu Lesních Sov zemřeli ledovou smrtí a již jim nebylo pomoci.

A mladík náhle věděl, s děsivou jistotou pochopil, co se zde stalo. To proto se černí zpozdili, proto se na ně nevrhli již cestou k trhlině v Nekonečném ledu! Byli tady, řádili ve své bývalé osadě! Fao si vzpomněl na Kachuova slova o tom, že je před smrtí chrání pouze moc Matky matek. Vzpomněl si i na to, jak se stařec obával, že by ji věštba mohla vysílit, urychlit její nevyhnutelnou smrt. Právě to se muselo stát! Matka matek mu ukázala správnou cestu, ale zaplatila za to nejvyšší cenu. A zatímco mladík rozmlouval s ohavnou bytostí z prastarého dubu, vtrhli černí netvoři do bezbranné osady.

„Ne,“ zašeptal Fao znovu. Chtěl se stát spasitelem klanu Lesních Sov – ale místo toho jen uspíšil jeho zkázu. Toužil se stát zachráncem – ale zachránil jen studenou a mrtvou osadu.

Kousek od něj ležel vousatý Kachu, upírající vytřeštěné oči na tmavnoucí oblohu. Kůži měl chladnou a místy dosud pokrytou jinovatkou. Několik zabitých výrostků stále svíralo v rukou zlomená ratiště oštěpů. Opodál si mrtvá matka tiskla zledovatělýma rukama k hrudi studené tělíčko nemluvněte. Fao kvapně odvrátil zrak a pokusil se tento výjev vytlačit z paměti. Marně. Zůstal v ní již navždycky.

Bloumal osadou až nakonec narazil na Izino tělo. Dívka měla jako jediná v obličeji klidný a se vším smířený výraz. Vlastně vypadala spíše jako by spala – avšak promodralé rty a mrazivá pokožka svědčily o opaku. Fao vedle ní nerozhodně poklekl. Natáhl ruku a pohladil ji po vlasech. Napadlo ho, že se dívka tváří tak spokojeně proto, že jí slíbil, že se vrátí. Ihned tuto myšlenku proklel, zapudil ji tak daleko, jak to jen šlo.

Klečel nad mrtvou dívkou a hlavou se mu honily prapodivné úvahy. Ony dva dny zcela změnily jeho pohled na svět. Zatímco ho dříve považoval za všední, docela obyčejné místo, pochopil nyní, že skrývá mnohá tajemství. Bojoval s netvory, rozmlouval s prastarým běsem, pronikl do útrob Nekonečného ledu, lépe poznal vlastní skryté vlohy. Žil ve světě plném nebezpečí a nástrah strašnějších, než si dříve vůbec dokázal představit. Jeho svět však byl rovněž plný divů a kras, o které stálo za to svádět každodenní boje.

U hřejivého ohně v osadě klanu Rosomáků se často vyprávěly příběhy o velkých hrdinech a statečných lovcích. Byli to praví muži, jimž se chtěl Fao jednoho dne vyrovnat. Muži, kteří neúnavně překonávali rozličné překážky a nezadržitelně spěli k dobrému konci. Opravdový život se však neomezoval jen na šťastná rozuzlení – mladík to právě zažíval na vlastní kůži. Zatímco by jeho vysnění hrdinové osadu jistojistě zachránili, on sám selhal. Měl by se kvůli tomu stydět? Cítit se provinile?

Není horší než legendární lovci a bojovníci, napadlo ho náhle. Jen má tu smůlu, že žije ve skutečném světě.

Na rameno mu dopadla těžká Hrubova dlaň. Obrovitý lovec zamručel. Znělo to nečekaně procítěně – skoro jako by mu jeho společník vyjadřoval soustrast. Fao si překvapeně uvědomil, že poslední dva dny nezměnily jen jeho ale také Hruba.

„Jsi mizerný utěšitel,“ zamumlal mladík a s povzdechem se zvedl na nohy.

Ještě jednou se rozhlédl po mrtvé osadě. „Všechny je pohřbíme,“ řekl rozhodným hlasem, v němž už nebylo ani stopy po rozechvění. „A pak vyrazíme dál. Ke Slané vodě. Tam, kde se do ní schovává slunce.“

Hrub místo odpovědi pozvedl sekeru a pohrozil s ní zlatému kotouči, jenž právě mizel za zelenými vrcholky borovic.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Databáze knih, Legie

Zpět na přehled povídek