Konstantin Šindelář: Tělo bestie

Přicházela noc.

Slunce se vyděšeně schovávalo za zasněženými vrcholky Maldurských hor a ponechávalo borové lesy v podhůří i pláně, jež je lemovaly, napospas houstnoucímu šeru. Tma zvolna polykala krajinu jako černý jícen nějakého nepředstavitelného netvora. Brzy měla již zcela přemoci světlo a nastolit svou několikahodinovou vládu, během níž bude svými šramoty a tajemnými zvuky rozsévat strach do srdcí všech smrtelníků.

Obyvatelé malé vísky jen kousek od okraje lesa se báli. Ale ne tmy. Nebyla to ona, kdo je v posledních několika dnech zaháněl do bezpečí jejich domovů sotva se slunce dotklo vrcholků hor. Vždyť ještě nedávno sedával v téže době na návsi hlouček debatujících starců, děti si hrály na honěnou a matky je zvučnými hlasy svolávaly k večeři. Nedávno. Teď už ne. Nyní se vesničané krčili ve svých dřevěných domcích, třásli se strachy a úpěnlivě se modlili ke všem bohům, co jich je na nebesích. Báli se. Strašně moc se báli a nebyla to tma, která vyvolávala jejich strach. Věděl jsem to dobře, příliš dobře. Ti lidé se totiž děsili mne.

Západ slunce byl pro mě signálem k tomu, abych vyrazil. Celý den jsem prospal v ostružiníkových houštinách, nedaleko od mršiny jelena, který se časně ráno stal mou obětí. Z kořisti už toho mnoho nezůstalo, můj žaludek bývá po nočních toulkách vskutku bezedný, a tak jsem se rozhodl nezdržovat ohlodáváním posledních kůstek. Ulovím si něco později, pomyslel jsem si. Teď musím udělat to, co činím v posledních dnech pokaždé, když kraj zahalí tma.

Vyrazil jsem směrem k vesnici.

Trnité bludiště ostružiníku zůstalo brzy za mnou a já se ocitl ve vysokém borovém lese bez podrostu. Do nozder se mi vloudil zápach smůly a spadaného jehličí, pokrývajícího zem jako nějaký podivný koberec. Běžel jsem rychle a zároveň tiše, kmeny stromů se kolem mě jen míhaly, jak jsem uháněl tmavou lesní síní. Mé tělo pracovalo dokonale, jako by snad bylo stvořeno pro život v divočině. Tichý jako sama smrt a rychlý jako myšlenka – takový jsem byl. Které zvíře, který člověk by se mi mohl postavit do cesty a zůstat naživu? Který jelen, srna či divočák by mohl být dost ostražitý, aby zaslechl mé kroky dříve, než mu zatnu do hrdla své tesáky? A co drápy, co kůži pevnou jako ocel, má je snad nějaký jiný tvor? Na tyto otázky není třeba odpovídat. Stačil by vám jediný pohled na stín s rudýma očima, plížící se nočním hvozdem, a pochopili byste, že mi není rovných. Přesně tím jsem, nejnebezpečnějším dravcem světa… Tedy, možná trochu přeháním. Vlastně existuje jeden tvor, o jehož síle a moci si mohu leda tak nechat zdát. K tomu se však ještě dostanu.

Že ani druhé místo není vůbec špatné? Ovšem, je naprosto skvělé. Přesto ale začínám tu svoji skvostnou tělesnou schránku pomalu ale jistě nenávidět. To proto, že jsem už poznal i jiný druh existence. V jiné podobě. Lidské.

Les se již zcela přikryl sametovou černí, ale mé oči vidí ve tmě ještě lépe než za světla. Noc patří mně a já běžím a běžím, nerozhlížím se po stranách a neomylně mířím ke svému cíli. K maličkému plamínku civilizace uprostřed pustiny. K vesničce, ztracené v zapadlém kraji na úpatí Maldurských hor. Ke stejnému místu, jako každou noc za poslední měsíc. Běžím.

Nechci nikomu ublížit, zatraceně! Kdyby ti lidé jen věděli, jak se mi hnusí pouštět na ně noc co noc hrůzu! Jenže jinak to nejde. Dělám to přece pro ně, pro ubohé vesničany, kteří nemají ani potuchy o strašlivém nebezpečí, jež se probouzí v nitru Maldurských hor. Musím je varovat, varovat všechny obyvatele Východních zemí a říci jim, že se někde pod těmi zasněženými vrcholky právě znovu rodí děs. Ale jak jim to mám povědět, když mi nerozumí? Když jim každé mé slovo připadá jen jako výhrůžné zavrčení? Napadlo mě jediné řešení. Donutím je, aby zavolali čaroděje.

Budu vesničany strašit tak dlouho, až už to nevydrží a pošlou pro zabíječe šelem. Jednoho z čarodějů v královských službách, kteří obcházejí zemí a pomáhají potřebným. Jen oni jediní ze všech lidí se se mnou dokáží domluvit. Jen jeden z nich mě může vyslechnout, porozumět mi. Předám mu své varování a umožním tak lidem z Východu zničit v zárodku to strašlivé zlo. A na oplátku mi snad čarodějové pomohou získat opět lidské tělo… Možná. Příliš v to ale nevěřím a má naděje je mizivá.

Ptáte se, proč sám nehledám čaroděje, proč se omezuji na strašení obyvatel zapadlé vísky? Proč neběžím dál do hloubi zelených plání Východních zemí? Odpověď je jednoduchá. Nemohu. Temná vůle, jejíž moc neustále vzrůstá, mě nepustí dál, nenechá mě opustit borové lesy na úpatí Maldurských hor. Zatím není dost silná, aby mě ovládla úplně, ale pouto mezi námi se postupně upevňuje. Musím spěchat, abych někomu sdělil své poselství, dokud se mě ten bastard ještě docela nezmocnil. A tak se v nočních hodinách toulám kolem vesnice a děsím ty, kdo v ní žijí. Chci je jen varovat, chápete? Jen varovat!

Minul jsem poslední stromy a zastavil se. Mé tlapy se již nedotýkaly koberce jehličí, nyní je laskala hebká zelená tráva. Obloha nad mou hlavou kvetla tisíci hvězd, černostříbrným oceánem zamyšleně plul srpek měsíce. A přede mnou byla pláň. Několik set metrů travnaté plochy, pak políčka ovsa a žita a nakonec tmavé siluety prvních dřevěných domků. Všude ticho. Jako kdyby noční zvířata a ptáci schválně zmlkli a schovaní kdesi v hradbě lesa čekali na můj obvyklý koncert. Nemuseli čekat dlouho.

Zvedám hlavu k obloze a otevírám tlamu. Z hrdla se mi line hrůzná píseň, zpěv plný osamocení, smutku, zoufalství. Naplňuje okolí, letí k vesnici a slyší ho i lidé, kteří se nejspíš opět schovávají za dveřmi, zavřenými na závoru. Přesto s jistotou vím, že jim po zádech běhá mráz. Slyší přece vytí noční bestie, píseň prokletého tvora. Kdo by se nebál?

Znovu a znovu k nim vysílám svůj ponurý pozdrav. Vyji a zdá se mi, že v tomto teskném zvuku nacházím čím dál tím větší zalíbení. Já, děsivá lesní bestie.

Noc naplňuje strašlivá píseň, již vydává zvíře, které se lidem obvykle zjevuje jen v nejtemnějších nočních můrách. Zvíře, o kterém se pověsti raději nezmiňují. Zvíře, v jehož těle jsem uvězněn.

Zvíře, jemuž služebníci Bezejmenného říkají garagún.

 

* * *

 

Jak se mi to stalo? Dlouhá historie, ale měli byste ji znát, abyste pochopili všechny souvislosti. Je to už dávno, ale bývaly časy, kdy mé vědomí přebývalo v jiném těle, v těle člověka. Tenkrát jsem byl mladý, čerstvý absolvent Magické univerzity v Sagarnu. Novopečený čaroděj, který si o sobě myslel, že zná-li pár zaklínadel a kouzel, stává se automaticky nejchytřejším člověkem pod sluncem.

Bylo mi tehdy nabídnuto, abych vstoupil do královských služeb a stal se zabíječem šelem, bojovníkem se zlem. Odmítl jsem. ‚K čemu konat dobro, k čemu pomáhat lidem v nouzi,‘ ptal jsem se sám sebe. ‚Mám přece moc, skvělou magickou moc, tak proč se zahazovat za pár drobných pro krále a vlast?‘ Hodlal jsem ze svých čarovných schopností vytěžit nějaké peníze, pořádné peníze, mám-li být upřímný. A nebyl jsem jediným absolventem Magické univerzity, který takto smýšlel. Spolu s několika dalšími mladými čaroději jsem se rozhodl opustit Východní země a stát se služebníkem… Ne, neznám jeho jméno. Vždycky jsme mu jednoduše říkali Bezejmenný a on s tím byl docela spokojený.

Nikdo neví, odkud přišel, neprozradil to dokonce ani svým nejbližším služebníkům. Prostě se tady objevil, shrbená postava se znetvořeným obličejem, zahalená v nezbytném černém plášti, prošitém rudou nití. V Maldurských horách si jeho nezdolná vůle podrobila několik orckých kmenů a uvrhla je do postavení ne o mnoho lepšího, než je postavení otroků ve Stříbrných královstvích na dalekém jihu. To oni, horští orkové, zahájili stavbu jeho obrovské kamenné pevnosti v srdci Malduru. To oni plnili jeho pokladnice zlatem, stříbrem a drahokamy z hlubinných dolů. To oni se stali jeho prvními vojáky, jeho oporou v dobyvačné válce, kterou hodlal rozpoutat.

Ale orkové Bezejmennému nestačili. Jeho vliv sahal až do největších měst Východu a jeho agenti nabízeli mladým čarodějům pohádkové bohatství, krásné ženy a léna v porobených zemích. I za mnou přišli a věřte mi, že mne nemuseli dlouho přemlouvat. Já a několik mých přátel z Univerzity jsme brzy v tajnosti zmizeli ze Sagarna, bez obtíží se dostali pryč z Východních zemí a po několika týdnech dorazili do rozestavěné pevnosti našeho nového pána.

Přijal nás ve velikém sálu, plném orckých sluhů a vojáků. Seděl na zlatém trůnu a my stáli před ním a s hrůzou si prohlíželi jeho obličej. Byl odporný, to musím říci. Jedna tvář rozervaná, jako by drápy nějaké nepředstavitelné šelmy, další šrám se táhl přes celé čelo a výsledný dojem nijak nevylepšovalo ani chybějící obočí. Černé oči na nás upřeně hleděly a mně se zdálo, že mi nahlíží až do duše, že mi čtou každičkou myšlenku a plní mě celého jakýmsi posvátným strachem.

A když pak promluvil, byl jeho hlas tak zvláštní, vzpírající se jakémukoliv rozumnému popisu. Krutý a laskavý, mírný, ale zároveň tvrdý jako virilájská ocel. Byl tak… Nelidský. To je to správné slovo. Hlas někoho, jehož lze slovem člověk označit snad jen podle vnějšího vzhledu.

„Vítám vás,“ řekl tehdy Bezejmenný. „Vítám všechny ty, kteří se v nastávající válce postavili na mou stranu. Udělali jste velmi dobře, přátelé, a právě těmi pro mě jste, přáteli, ne pouhými služebníky. Vše, co mi patří, je nyní i vaše a brzy jistě získáte mnohem větší bohatství na válečných polích. Máte moc, tak ji využívejte! Berte si to, co si můžete vzít svým odvěkým právem silnějšího, a zapomeňte na hloupé zákony Východních zemí, které nám beztak brzy padnou k nohám. V této válce bude dovoleno vše.“ Na okamžik zmlkl a zamyšleně hleděl na náš hlouček. „Zapomeňte na všechny zákony, kromě jednoho jediného. Jen tím se musíte řídit. A takovým zákonem se pro vás stane má vůle. Jste s tím srozuměni?“

A my tam všichni stáli jako zmámení a v tu chvíli jsme se zmohli jen na ta dvě osudová slova: „Ano, pane.“ Potom jsme přísahali věrnost Tomu, jehož jméno neznám, přímo tam, v sále plném hořících svíček a mlčenlivých zamračených orků. Bylo to ponuré a zároveň krásné. Dostali jsme se na stranu zla, před nímž nás profesoři Magické univerzity tolikrát varovali.

Tak začala má služba.

Každý z nových temných čarodějů, jak jsme si hned začali říkat, dostal vlastní pokoj s knihovnou, pohodlnou postelí a dokonce orckými sluhy. To byla oproti ubytovnám Magické univerzity příjemná změna. Každý rovněž obdržel černý plášť, jakýsi stejnokroj služebníků našeho pána, a také malý železný přívěšek ve tvaru lidské lebky, odznak Bezejmenného. Jinak se nic moc zajímavého nedělo, celé dny jsme trávili studiem nových kouzel či obyčejným lenošením, neboť slibované sličné otrokyně se v pevnosti alespoň zatím nevyskytovaly.

Jediná příležitost spatřit našeho vládce byla v době večeře. Scházeli jsme se všichni u bohatě prostřené tabule, neboť Bezejmenný měl dost zlata na obchodování s okolními zeměmi a jeho zásobárny nikdy nebyly prázdné. Přicházel k jídlu vždy jako poslední, zachmuřený, shrbený, a usedal na své místo v čele stolu. Nikdy nám nevyprávěl, čím se po celé dny zabývá, jaká zaklínadla studuje, jaké pokusy provádí. Ani jsme nevěděli, kdy konečně vrhne své armády do války, neboť s námi náš pán nikdy neprohodil více než pár slůvek.

Až jednou jsem se ho nesměle zeptal na jeho experimenty. Byl jsem o něco nadanější, než mí přátelé, a snad právě proto mi Bezejmenný projevoval maličko větší přízeň, nežli ostatním. Později jsem měl zjistit, že měl jeho zájem o mou osobu ještě jiné příčiny, o nichž jsem v té době nic netušil. Ale nechci předbíhat. Chci jen vysvětlit, proč tehdy Bezejmenného nerozčílila má drzá otázka a proč mi jen krátce odpověděl: „Chceš-li to vskutku vědět, pojď po večeři se mnou.“

Byl jsem zvědavý a má zvědavost neustále rostla, když jsem kráčel za svým pánem tmavými chodbami pevnosti. Nekonečná schodiště nás vedla stále hlouběji a hlouběji, až jsme se nakonec ocitli v podzemí, v tajuplných tunelech, o jejichž existenci jsem předtím neměl ani tušení. Šli jsme tmou, dál a dál, už ani nevím, jak dlouho, až nás zastavily veliké dubové dveře se železným kováním.

Bezejmenný se ke mně otočil: „To, co uvidíš za těmito dveřmi, ti ukazuji jedině proto, že jsi nejschopnější z mých čarodějů. Přísahej tedy, že nikomu nevyzradíš tajemství, které skrývá nejhlubší kobka pevnosti.“

„Přísahám,“ řekl jsem a hlas se mi trochu chvěl, i když jsem se ze všech sil snažil zachovat klid.

Stačilo jen, aby se Bezejmenný rukou lehce dotkl dveří, a ty se ihned nehlučně otevřely. Luskl prsty a na zdech kulaté místnosti, kam jsme vstoupili, se rozsvítily pochodně. Ozářily celou prostoru a já spatřil hrůzu. Všude se povalovaly rozřezané kusy zvířecích těl všeho druhu. Jako jatka to vypadalo, podlahu pokrývala zaschlá krev a ty odporné zbytky masa a kostí ležely kolem nás v celých hromadách. Stěny děsivé místnosti lemovaly dřevěné stojany na zkumavky s různobarevným obsahem, na jehož původ jsem se raději ani neodvažoval ptát. Byl jsem v laboratoři, v hrůzné laboratoři, při pohledu na kterou mi běhal mráz po zádech. A ten puch, ten hnusný zápach hnijícího masa, z toho se mi dělalo doopravdy zle. Ale to pořád ještě nebylo to nejhorší!

Uprostřed místnosti totiž leželo na podlaze zvíře, výplod fantazie šílence. Větší než tygr, mohutnější než medvěd, odpornější než pekelný pes. Obrovská tlama byla maličko pootevřená a skýtala pohled na množství zahnutých nažloutlých tesáků. Celé tělo to mělo pokryté drsnou šedivou srstí, ocelově se lesknoucí ve světle pochodní. Záda bestie hyzdil černý kostěný hřeben, podobný baziliščímu.  Oči zvířete byly zavřené, ale já měl pocit, že je každou chvíli otevře, vrhne se na mě a během jediného okamžiku roztrhá mé tělo na kusy. Až za hodnou chvíli mi došlo, že tvor nedýchá.

Bezejmenný zřejmě zpozoroval úlevu v mém obličeji a pochopil, nač jsem právě myslel. „Ano, zatím nežije,“ řekl mi. „Ale už je téměř hotový. Mnoho let jsem věnoval pokusům s tvorbou nových forem života, ostatně, má tvář je jen dokladem několika neúspěšných experimentů. Ale tohle, příteli, tohle je mé nejlepší dílo, na kterém jsem začal pracovat až tady v Malduru. Ani nevím, kolik zvířecích těl padlo za oběť tomu, aby mohlo vzniknout toto jediné.“

Zálibně se díval na svůj výtvor a mně zatím běhal mráz po zádech a chtělo se mi zvracet. Jak jsem tehdy jen nenáviděl svou zatracenou zvědavost! Přesto jsem hlesl: „Má to zvíře nějaké jméno?“

„Je to samozřejmě úplně nový dravec,“ odpověděl Bezejmenný. „Říkám mu garagún, což je spojení orckých slov gar-dráp a gún-tesák. Zní to dost ponuře, ne?“ Skoro bych řekl, že se usmál, kdybych ovšem nevěděl, že nemá ponětí, co to znamená. „Orčtina je vůbec skvělý jazyk – na pojmenovávání nestvůr. Každopádně však budou jednou tvorové jako je tento postrachem nepřátelských armád.“

„Proč ho nepřivedete k životu hned?“ otázal jsem se opatrně. Ta bestie se mi hnusila stejně jako odporné okolí, nicméně to opět byla má zvědavost, která mě nutila zjistit víc.

„Nejde to,“ pravil můj pán. „Tento garagún je sice připraven obživnout, chybí mu však vědomí, cizí vůle, která by řídila jeho tělo. Zkoušel jsem to s orky, ale ti jsou příliš tupí na to, aby přežili v těle mé bestie. Ani každý člověk by to nedokázal. Jen ti s pevnou myslí, čarodějové…“ Při těchto slovech se na mě zpytavě podíval.

O krok jsem ucouvl. „Ne, pane, nemyslím, že bych kdy svolil opustit vlastní tělo a přebýval v tomhle tak… tak…“

„Tak ďábelském, odporném, nelidském, chceš říci?“ zeptal se Bezejmenný. „Ne, neboj se, nebudu k tomu tebe ani nikoho z tvých přátel nutit. Ostatně, mysl čaroděje je před jakoukoliv manipulací chráněna velkým množstvím barier a bez jeho svolení je absolutně nemožné pokusit se o přenos. Ale považ, můj mladý příteli, vždyť garagún je nejmocnější dravec světa, silný, rychlý, zbraněmi téměř nezranitelný…“

„Dovolil bych si nesouhlasit, pane,“ zněla má odpověď. „Mám své tělo rád, je lidské a tohle, se vší úctou, jen zvířecí. Za žádných okolností bych nepřipustil, aby mé vědomí opustilo schránku, v níž přebývá od narození.“

„Ani kdyby ti hrozila smrt?“ otázal se Bezejmenný.

Na okamžik, na malou chviličku jsem zaváhal. „Ne,“ řekl jsem. „Ani tehdy ne.“

„To je zajímavé, moc zajímavé.“ Můj pán se náhle zamyslel. Pohybem ruky mě poslal pryč, asi ho má společnost omrzela a on chtěl zůstat o samotě se svým bestiálním výtvorem. S radostí jsem uposlechl jeho rozkazu, opustil jsem tu místnost plnou hnusu a hned za dveřmi seslal kouzlo, které mě bezpečně vyvedlo z podzemního labyrintu.

Té noci se mi zdály hrozné sny o garagúnech a jiných stvůrách, mazlíčcích Bezejmenného. Leč vzpomínky na páchnoucí podzemní laboratoř brzy vybledly a já byl natolik naivní, že jsem tvorbu bestií považoval za pouhou nicotnou zálibu svého pána. A rozhovor, který jsme spolu vedli, jsem záhy rovněž vypustil z hlavy. Ve světle dalších událostí mi už totiž nepřipadal důležitý.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že Bezejmenný nikdy nezapomíná.

 

Bylo nás stále víc a víc. Do pevnosti Bezejmenného přicházeli další mladí čarodějové z Východních zemí a tisíce orků, zmámených mocí našeho pána, mu přísahaly věrnost až  nadosmrti. A když už se naše armáda zdála být dostatečně početnou, začali jsme podnikat nájezdy do nížin.

Zpočátku to vskutku byly pouhé výpady, přepadli jsme pár pohraničních vesnic a hned se zase rychle stáhli zpět do hor v obavách z protiúderu královského vojska. Ale jak jsme sílili, začali jsme si postupně troufat i na delší tažení a v bezpečí už před námi nebyla ani opevněná města.

Dobyli jsme jich dost, to první se tuším jmenovalo Sargoth. Nebylo nijak veliké, jen pár set obyvatel a hrstka vojáků, kteří hájili hradby. Snadná práce. Magie temných čarodějů rychle prorazila opevnění a do vzniklého průlomu vtrhli orčtí válečníci, připravení zabíjet. Těch pár šípů, vystřelených obránci, je nemohlo zastavit. Zaplavili ulice Sargothu jako černá povodeň a všude rozsévali zkázu a smrt. A my, čarodějové v čele s Bezejmenným, jsme jim postupovali v patách. Tehdy jsem poprvé poznal, jaké to je plenit dobyté město.

Víte, nechci o tom příliš vyprávět. Jistě si myslíte, že absolventi Magické univerzity a jiných prestižních škol se nemohli bez odporu dívat na matky, znásilňované orky před očima jejich dětí, na bezhlavá těla, ponechaná dobyvateli na všech nárožích, na orckou hostinu, kde se podávalo lidské maso… Myslíte si, že jsme to všechno snášeli z donucení, ze strachu z Bezejmenného. Omyl, moji milí, veliký omyl! Myslíte, že jsme neznásilňovali, že jsme nezabíjeli bezbranné? Ale ano a jak rádi, s jakou chutí! Všichni, dokonce i ti, kteří si na Univerzitě hráli na velké humanisty. Každý si bral, co se mu zachtělo, přesně tak, jak nám to nedávno říkal Bezejmenný. Všichni, všichni do jednoho jsme byli vinní. I já…

A stejné to bylo i v dalších městech, možná horší, protože jsme se osmělili a už se tolik nebáli královské armády, která se stále neobjevovala. ‚Ten korunovaný vůl se bez cizí pomoci nedokáže ani vymočit,‘ odpověděl jednou na dotaz některého z nováčků Bezejmenný. ‚A šlechta se hádá o to, kdo po jeho smrti nastoupí na trůn. Nemají na nás čas. Nepřijdou. Nikdy. Ostatně, jako by mělo někomu záležet na pár pohraničních městech.‘

Otrávený šíp si mě našel během obléhání Giratu, poměrně významného obchodního střediska na soutoku Azagu a Ranivíry. Víte, dnes bych klidně dal tlapu do ohně na to, že ho nevystřelili obránci hradeb, že přiletěl z našich vlastních řad. Lidé z Východu nepoužívají otrávené šípy, to jen orkové… Ocelový hrot se mi zabodl do stehna a ačkoliv ho obratný orcký šaman-ranhojič brzy vytáhl a ránu ovázal, vůbec se mi neulevilo. Naopak. Mého těla se zmocnila horečka a těch pár soust jídla, která jsem se přinutil sníst, jsem záhy vyzvrátil. Ležel jsem právě bezmocně ve svém stanu na kožešinovém lůžku, když dovnitř vstoupil Bezejmenný.

„Je ti lépe?“ zeptal se starostlivě, i když jediný pohled na mě by asi měl stačit jako záporná odpověď.

„Ne.“ Byl to jen pouhý sten, který se mi vydral z vyprahlých úst.

„Zavolám nejlepšího šamana, aby tě prohlédl,“ řekl. „A nejspíš tě převezeme zpět do pevnosti, na bojišti přece nemáš v tomhle stavu co dělat. Ale teď už lež klidně, hlavně odpočívej…“ Starostlivost v jeho hlase mi připadala předstíraná, ale tehdy jsem to považoval jen za klamné zdání, vyvolané horečkou. Teď už vím, že jsem se nemýlil. Nezajímal jsem ho já ani kterýkoliv jiný člověk. Ale má mysl, mé vědomí, o to mu šlo.

Několik dalších dní si pamatuji pouze mlhavě. Ani nevím, jak jsem se vlastně znovu ocitl v horské pevnosti Bezejmenného. Vědomí se mi vracelo jen na kratičké okamžiky, během nichž jsem obvykle pouze stačil zjistit, že horečka neklesá a bolest v celém těle se stává naprosto nesnesitelnou. Trpěl jsem více, než dokážu vyslovit. Jed se mi dostal do každičké žilky a připadalo mi, že do mě někdo zevnitř zabodává tisícovky jehliček. Znáte to, taková ukrutná pichlavá bolest to je… Neznáte. Nemůžete to znát. A buďte rádi.

Ještě vím, že když jsem se probral z bezvědomí, ležel jsem už nikoli na kožešinovém lůžku, nýbrž v pohodlí postele svého pokoje v pevnosti. Ne, vůbec se mi neulevilo, to jen nějaké kouzlo Bezejmenného mi dalo sílu vnímat své okolí. A hlavně jeho samotného. Viděl jsem jej trochu rozmazaně, stál nade mnou ve svém černém hávu a dotýkal se dlaní mého čela.

„Hmm, horečka neklesá,“ řekl zamyšleně. „A také cítím neskutečnou bolest, která prostupuje celým tvým tělem. Šaman říká, že jed, jenž se ti dostal do krve, je ten nejstrašnější, s jakým se kdy setkal. Působí pomalu, ale jistě, a není proti němu léku. Budeš umírat dlouho a tvé utrpení teprve začíná… Je mi líto, příteli, ale nemohu ti nijak pomoci.“

Jen jsem zaúpěl, bolestí, strachem ze smrti, zoufalstvím. Prosebně jsem k němu obrátil oči, mluvit jsem tehdy už nemohl. A právě na to zřejmě čekal.

„Vlastně by tu byla jedna možnost,“ zašeptal. „Ta, o které jsme spolu před několika měsíci mluvili. Tenkrát jsi odmítl. Ani kdyby mi hrozila smrt, říkal jsi. Co si o tom myslíš teď, příteli?“

Vzpomínky v mé hlavě byly naprosto zmatené, měl jsem v nich stejný nepořádek, jaký v době mých studií vládl na kolejích Magické univerzity. Přesto jsem si ale dokázal vybavit hrůznou podzemní laboratoř, odporný zápach a tělo zvířete ze strašidelných snů. Jenže ty vzpomínky se mi nyní zdály velmi vzdálené a já byl v takovém stavu, že už mi existence v těle zvířete tak hrozná nepřipadala. Moc jsem chtěl žít, víte. A byl jsem příliš mladý na umírání. Toužil jsem po životě a bylo mi jedno, v jaké tělesné schránce. Pochopte, trpěl jsem, ta bolest byla tak silná a stále se stupňovala… No zamyslete se, jak byste v takové situaci jednali vy?

„Tvé tělo je ztraceno, ale vědomí stále ještě mohu zachránit,“ řekl Bezejmenný. „Chceš, abych to udělal?“ Co to? Nechvěje se mu hlas? Neobává se snad mé odpovědi? Neplanou mu oči nedočkavostí? Nebo se mi to všechno jen zdá? A není to jedno? To bolí, sakra, moc to bolí. Ať to udělá. Ať mě toho zbaví… To všechno mi proběhlo hlavou během jediného okamžiku, těsně před konečným a nezvratným rozhodnutím.

Bylo kladné. Souhlasil jsem a veškeré ochranné bariéry mé mysli se rázem zhroutily jako domečky z karet. Bolest stále sílila. Tělo dál s rozkoší mučilo, týralo a trýznilo mého ducha.

Nevím, jak poznal, že souhlasím. Nevydal jsem přece ani hlásku, neudělal jediný pohyb… Ale poznal to. Protože ke mně znovu natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. „Udělal jsi moc dobře, mladý příteli,“ slyšel jsem jako by z velké dálky jeho hlas. „Neboj se, všechno bude zase v pořádku. Uvidíš…“

Tehdy jsem přestal vnímat úplně. Opět jsem se začal propadat do temného labyrintu bolesti, z něhož neexistovala žádná cesta ven. Nevím, co se dělo potom. Nevím, jak to Bezejmenný celé dokázal. Nevím vůbec nic. Až na jednu jedinou věc. Že se mu to povedlo.

Protože první, co jsem spatřil, když jsem znovu otevřel oči, byla ta hnusná podzemní laboratoř. A ty oči, ty už nebyly lidské…

 

Víte, kdy jsem ho začal nenávidět? Ne, ne ihned po probuzení v těle garagúna. To jsem se radoval ze záchrany a pokoušel se postavit a chodit. Vypadalo to asi stejně, jako když dítě dělá své první krůčky, a nejspíš bylo dost zvláštní vidět obrovskou bestii, jak o všechno zakopává a znovu a znovu padá na podlahu. Bezejmenný mne s blahosklonným úsměvem sledoval a zřejmě měl ještě větší radost než já. Takové byly mé první chvíle v novém těle.

Má nenávist se začala probouzet, až když mi začal vyprávět o určitých detailech, které předtím taktně vynechal. Jako tu drobnost, že ho musím na slovo poslechnout, že se mezi námi vytvořilo pouto, jež nelze přetrhnout. „Taková malá pojistka,“ říkal. „Nechci, abys mi přidal do obličeje další šrám.“ Rozzuřilo mě to, své svobody jsem si přece vždycky nadevše cenil! V návalu zlosti jsem na něj zkusil skočit, ale na poslední chvíli jsem zjistil, že prostě nemohu. Bránilo mi v tom to hnusné pouto. A bylo zatraceně pevné. Bezejmenný stál po celou dobu úplně klidně a s ironií se na mě díval. Vztekal jsem se ještě víc, ale to bylo asi  všechno, na co jsem se zmohl.

Tak jsem tam seděl jako hodný pejsek s vyplazeným jazykem a poslouchal řeči svého pána o dalších „drobnostech“. „Nemůžeš mluvit lidskou řečí,“ vykládal Bezejmenný. „Jak už jsi jistě zjistil, stále jí rozumíš, ale sám se zmůžeš leda tak na nějaké vrčení. Na komunikaci s obyčejnými lidmi tedy rovnou zapomeň. Zato bys měl být schopen domluvit se s čaroději. Vaše podstata je totiž silně magická, a tak se ty tvé hrdelní zvuky promění v jejich myslích na opravdová slova. Zajímavé, že?“

„A to je všechno?“ zavrčel jsem na něj. Současně jsem svými drápy zanechával v kamenné podlaze hluboké rýhy a v duchu si přál, abych je mohl místo toho zatnout do těla Bezejmenného.

„Ne,“ řekl hlasem neviňátka. „Ještě něco. Denní světlo pro tebe bude zřejmě trochu nepříjemným, koneckonců, magie, která tě stvořila, byla černá. Zato v noci ti nebude rovných. No, to je tak asi vše… A teď už pojď, přichystal jsem pro tebe skvělou jeskyni nedaleko hlavní brány pevnosti. Jistě chápeš, že teď už nemůžeš bydlet ve svém pokoji…“

Mé kroky byly stále dosti vrávoravé, leč už jsem nepadal a šel za Bezejmenným podzemními chodbami. Napadla mě ještě jedna věc a hned jsem se na ni zeptal. „Co se stalo s mým starým tělem, pane?“

Odpověděl bez zaváhání. „Nechal jsem ho spálit. Nechtěl jsem být nehumánní, jistě by to pro tebe byl šok, kdybys ho nyní nějakou náhodou spatřil.“

Nechtěl být nehumánní! Ach tak! Ten bastard! Jak skvěle to celé provedl. Jistě byl sám se sebou moc a moc spokojený. Měl teď výborného služebníka, naprosto jedinečného a dokonale poslušného. Mladých čarodějů bylo dost, ale garagún jenom jeden…

V té jeskyni jsem žil několik měsíců a bylo to opravdu krásné místo… Pro zvíře. Můj pán teď chystal velké tažení proti Východním zemím a často mě volal k sobě, když se chtěl svým dílem pochlubit novým služebníkům. Báli se mě, ale zároveň byli uneseni tou silou a obratností, jež se skrývala v mém novém těle. „S pomocí tvorů, jako je tento, bude Východ záhy úplně rozdrcen,“ chvástal se Bezejmenný a mladí čarodějové mu věřili na slovo. Já ne, já už ho znal. Nechtěl zatím další garagúny, jeden mu bohatě stačil coby ukázka jeho moci a magických dovedností. Když byl v dobrém rozmaru, povídal mi, že už brzy začne pracovat na samici. Vždy však zůstalo jen u slibů, můj pán teď měl příliš mnoho starostí s organizací své stále početnější armády.

Přátele jsem už neměl. Těch pár kamarádů z Magické univerzity se sice nějakou dobu podivovalo mému vzhledu i tomu, že rozumí vrčení, jež vydávám, brzy mi ale tito čarodějové dali jasně najevo svůj nezájem o jakoukoliv konverzaci s nestvůrou. Raději se oddávali milostným hrátkám s mladými otrokyněmi, kterých v pevnosti neustále přibývalo. Já už nic podobného dělat nemohl, a tak jsem se osamoceně toulal lesy na svazích Malduru. Pokud mě Bezejmenný zrovna nepotřeboval, mohl jsem jít, kam se mi zachtělo. Právě v těchto chvílích osamocení jsem se rozhodl, že se naučím lovit. Ne že by mě v pevnosti nekrmili, ale prostě jsem se nudil.

Ani nevíte, jakou práci dá šelmě lov. Všechno to hledání stop, čenichání, plížení, schovávání se… Naštěstí jsem zjistil, že je mé tělo vskutku až neuvěřitelně silné a mé tlapy neznají únavy. To díky nim jsem uštval svého prvního jelena a překonávaje odpor k syrovému masu, kterého jsem se ještě dlouho nedokázal zcela zbavit, se pustil do hostiny. Víte, co jsem zjistil? Že zabít někoho na dálku, třeba šípem nebo nějakým kouzlem, je hrozně neosobní. Ani meč, sekyra či jiná ruční zbraň pořád nejsou ono. Jen když zatnete své tesáky do živého masa a hrdlem vám stéká teplá krev, poznáte, jak chutná zabíjení. Věřte mi, je to slastný pocit. Pocit vlastní síly a vítězství, jediného opravdového vítězství. Pocit, který může poznat jen dravec.

Jsou také okamžiky v mém tehdejším životě, o nichž bych raději pomlčel. To když mě Bezejmenný vysílal na noční výpravy, abych, jak říkal, „ochutnal i lidskou krev“. Podívejte, já ho musel poslechnout, ať už se mi to jakkoliv hnusilo. Mám na svědomí smrt mnoha lidí, potěší-li vás to, řeknu alespoň, že zemřeli rychle. A skoro bezbolestně. Pokaždé to ovšem byl masakr. Víte, jeden garagún úplně stačí na vyvraždění menší vesnice… Když jsem to pak svému pánovi musel vypravovat, hrálo mu na rtech jakési pokřivené podobenství úsměvu a já ho za to nenáviděl ještě víc. Ale pro všechny bohy! Já přece nemohl nic dělat!

Pak začalo ono dlouho avizované velké tažení. Mělo za cíl dobytí Sagarna, města, kde sídlila Magická univerzita. Můj pán teď velel početné armádě nedisciplinovaných orků  a slušné skupině čarodějů, zmlsaných snadnými vítězstvími. Bezejmenný čekal, že Východ ani teď nic nepodnikne, že nechá Sagarno na holičkách stejně jako pohraniční města. Přepočítal se, páníček. To sousto pro něj bylo příliš velké, ale on byl jako opilý svými dosavadními úspěchy…

Bezejmenný se nechával nést uprostřed armády ve velkých nosítkách z vzácného ebenového dřeva a já běžel hned za nosiči. Zjistil jsem, že slunce mi doopravdy vadí, bolela mě hlava a mé pohyby ztrácely na přesnosti. Ale celkem se to dalo snést. S údivem jsem pozoroval, že morálka vojáků je značně pokleslá. To tažení brali všichni jako nějaký výlet. Nikdo se nenamáhal s průzkumem a orkové ještě k tomu řvali na celé okolí své hloupé pochodové písně. Na nepřátelském území se každý choval jako doma v pevnosti a navíc se zdálo, že to Bezejmennému ani trochu nevadí. Nejspíš se už viděl být pánem Východu. Hlupák.

Zkrátím to. Prostě na nás narazilo malé vojsko elitních žoldáků. Obrněná jízda, jediná pomoc, kterou rozhádaná šlechta poskytla Sagarnu. Bohatě to stačilo. Víte, orkové možná byli schopni vraždit obyvatele nechráněných vesnic, mohli si poradit i se špatně vyzbrojenými oddíly městské gardy, ale na tohle rozhodně nebyli připraveni. Ti žoldáci prostě přijeli a rozsekali je na kusy, takhle to řeknu a tak to také bylo. Během dvou tří minut dostali orkové pořádnou krvavou lázeň a těch pár přeživších se dalo na celkem beznadějný útěk. A temní čarodějové? I na ty parchanty došlo. Většina z nich ani nestačila vyřknout nějakou zaklínací formuli a už měla v hrudi zabodnutý palaš a koňská kopyta dupala po jejich bezvládných tělech. Vítězství těžké kavalérie bylo tak rychlé a úplné, že překvapilo i samotné žoldáky. Proto se jejich pozornost obrátila k Bezejmennému až za hodnou chvíli.

Jeho shrbená postava stála ve stínu nosítek, která orkové hned na začátku boje upustili na zem, a zírala na ta jatka kolem. Byl zdrcen, šokován, natolik překvapen, že mě zapomněl poslat do boje, ač mu k tomu stačila pouhá myšlenka. Když se na něj žoldáci vrhli, začal se najednou smát. Smál se pořád a pořád, jako by snad zešílel: „Hlupáci, vy nevíte, kdo já jsem! Mě nemůžete zabít! Já přijdu znovu! Silnější! Vrátím se! Já se vrá-“ Pak už jsem slyšel jen zachroptění a dusot spousty koňských kopyt.

Byl jsem od něj již dost daleko, běžel jsem pryč v touze zachránit si svou podivnou existenci, když jsem ucítil, že se pouto mezi námi přetrhlo. Kratičké bodnutí bolesti a pak už nic. Jen svoboda. Bylo ovšem otázkou, co si se svou svobodou vlastně počnu. Odpověď jsem si ovšem musel nechat na jindy, protože teď šli žoldáci pro změnu po mně. Prchal jsem a naštěstí se mi těžcí koně nemohli v rychlosti ani na denním světle vyrovnat. Vyklouzl jsem z jejich sevření, pár šipek z kuší se mi ještě odrazilo od kůže a pak už mě nechali být. Počítám, že jsem byl jediným, kdo z celé slavné armády Bezejmenného zůstal naživu.

Co jsem dělal potom? Běžel jsem do borových lesů Malduru, kde jsem znal mnoho šikovných úkrytů. Ptáte se, proč jsem už tehdy nehledal čaroděje, který by mi dokázal pomoci? A co jsem mu asi měl říci? ‚Jsem zlý kouzelník uvězněný v těle bestie. Dostaňte mě odtud, už budu hodný?‘ Nebo si vymyslet nějakou lež? Ale povím vám, že by bylo úplně jedno, co bych říkal. Nenávist k čemukoliv, co byť jen trochu souviselo s Bezejmenným, byla tenkrát na Východě tak velká, že bych byl mrtvý dříve, než bych otevřel tlamu. A tak jsem se rozhodl čekat, až se situace trochu uklidní. Schovával jsem se tedy v lesích a pomalu si na život šelmy začínal zvykat.

Pevnost mého bývalého pána byla zatím srovnána se zemí a orkové téměř do posledního pobiti. Dlouho zadržovaný hněv Východu byl vskutku mocný a nehodlal zanechat jediné památky na kruté řádění Bezejmenného. Pohraniční města a vesnice byla postupně obnovována, k úpatí Malduru přicházeli noví osadníci. A já zatím čekal v přítmí horských lesů, kam lidé chodili jen zřídkakdy. Čekal jsem dlouho. Už ani nevím jak.

Lidem jsem se neukazoval, určitě neměli ani ponětí o mé existenci. Život, který jsem vedl, byl smutný, osamělý. Ale zato klidný. Až do doby, kdy jsem to zase ucítil. Odporný dotyk cizí mysli, který jsem tak důvěrně znal.

Pouto se obnovovalo.

 

* * *

 

Najednou jsem přestal výt. V nastalém tichu jsem se očima vpil do tmy před sebou a snažil se pochopit, jestli se mi to zdálo nebo ne. Chvíli to trvalo, ale brzy problesklo mezerou mezi vzdálenými vesnickými domky opět ono mihotavé světýlko. Nezdálo tedy!

Co to může být? Znal jsem odpověď dříve, než jsem v duchu vyslovil otázku. Pochodeň. To ale znamená, že je ve vesnici někdo venku. Někdo, kdo přemohl strach, ten samý strach, jenž už po celý měsíc sužoval všechny místní obyvatele. Kdo? Že by snad čaroděj?

Rozbušilo se mi srdce. ‚Konečně,‘ říkal jsem si. ‚Konečně budu moci někomu říci o hrůze, kterou jsem nedávno spatřil. Jenom hlavně žádnou zbrklost, čekal jsem příliš dlouho na to, abych se teď nechal zabít.‘

Mohu se pohnout kupředu? Dokážu opustit okraj lesa? Každou noc mi to šlo hůř a hůř, pouto sílilo, upevňovalo se. Přesto jsem se po několika váhavých krocích rozběhl k vesnici, spalován plamenem netrpělivosti.

Jak jsem se přibližoval, všiml jsem si, že to světýlko tam není samo. Bylo jich alespoň tucet, přibližně tolik jsem jich mezerami mezi domky napočítal. Čaroděj, byl-li to on, tedy na mě nečekal sám. Na okamžik jsem ucítil strach, předtuchu něčeho zlého. Jen na chviličku. Pak jsem ten pocit rázně zapudil. Nesměl jsem se bát. Musel jsem tam jít a všechno čaroději povědět. Teď nebo nikdy.

Letní noc byla tichá. Běžel jsem po pláni nehlučně jako nějaký přízrak, náhodný pozorovatel by mě jistě považoval za pouhý přelud, výtvor vlastní obrazotvornosti roznícené tmou. Proklouzl jsem po pěšině mezi dvěma políčky a přede mnou se objevila první vesnická roubená stavení. Pouto mě táhlo zpět stále silněji a silněji, tichý hlas v mé hlavě mi přikazoval, abych se okamžitě vrátil, ale já byl odhodlán neposlechnout. A tak jsem běžel stále dál, přímo tam, kde se mihotala světla pochodní.

A pak jsem najednou byl na místě. Poslední skok mě přenesl na náves, obklopenou dřevěnými domky. V žádném z nich se nesvítilo. Zastavil jsem se a s napětím hleděl na opačnou stranu volného prostranství. Až mě překvapilo, kolik tam bylo lidí.

‚To jsou snad všichni dospělí muži z vesnice,‘ pomyslel jsem si. Stáli tam, zamračené tváře ozářené světly četných pochodní. Vidle, klacky a kameny, jež mnozí svírali v dlaních, to byly jejich zbraně. Příliš slabé. Věděl jsem to a nejspíš to věděli i oni. Ale i přes svou chabou výzbroj a rostoucí strach  stále setrvávali na svých místech.

Byl tu totiž ještě někdo. Vysoká postava stojící pár kroků před hloučkem vesničanů. Mladou tvář neznámého rámovaly dlouhé tmavé vlasy a na tenkých rtech mu hrál takřka nepostřehnutelný úsměv. Zlatorudý tabard, který měl na sobě, dával jasně najevo, co je jeho majitel zač. Rudá a zlatá. Barvy krále Východu. Přímo přede mnou tedy stál jeden z těch, které jsem tak dlouho toužil potkat. Zabíječ šelem. Čaroděj.

‚Tak do toho,‘ řekl jsem si. ‚Mluv, dokud ještě nekouzlí, dokud jen tak stojí a dívá se. Mluv!‘ A tak jsem začal. Celkem podrobně. A podle udiveného výrazu v čarodějově tváři mi bylo jasné, že všem mým slovům rozumí.

 

* * *

 

Strach, zoufalství, bezmocnost, to byly pocity, které mě ovládly, když se mé mysli po letech znovu dotklo odporné tykadélko panovačné cizí vůle. Přiznám se, že jsem několik hodin běhal po lese jako šíleny, drásal drápy kůru stromů a příšerně vyl. To vše v marné a bláhové snaze zapudit vetřelce ze své mysli. Až k večeru toho hrozného dne se mi vrátila schopnost rozumně uvažovat.

Pánova vůle byla dosud velice slabá. Pouto, ač neustále sílící, mi zatím nemohlo zabránit v tom, abych si dělal, co se mi zlíbí. A jakmile jsem si tohle uvědomil, začalo mi být jasné, že má situace není beznadějná, že s tím stále ještě mohu něco dělat.

Vlastně jsem vám ještě o našem poutu cosi neřekl. Bezejmenný mě sice s jeho pomocí mohl ovládat, mohl mi přikazovat, mohl přesně určit mou polohu. Ale fungovalo to i obráceně. V kterémkoliv okamžiku jsem věděl, kde se můj pán nachází. Toho jsem hodlal využít. Najít ho a…

Prvním nápadem bylo ho jednoduše zabít. Ať už se zpět do světa živých dostal jakýmkoliv způsobem, dlouho si pobytu v něm užívat nebude, myslel jsem si. Představoval jsem si jeho křik, představoval jsem si, že ho trhám na kusy, že se zalykám jeho horkou krví… Až poté mne napadla jiná věc. Když mě dokázal dostat do těla své bestie, pak by mou mysl mohl jistě přenést také do nějakého lidského těla. Kdyby se vzpíral, přinutím ho. Je to má velká příležitost. Musím se jí chopit, prostě musím!

Brzy ráno druhého dne jsem vyrazil do srdce hor, kam mě přitahoval tenounký neviditelný provázek, spojující mne a mého pána. Nebylo vůbec snadné objevit místo jeho úkrytu, pouto nemělo svou dřívější sílu a spojení našich myslí bylo velice nedokonalé. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo. Prostě to jen ztěžovalo mé hledání.

Trvalo to několik týdnů. Mnohokrát se mi stalo, že jsem ztratil správný směr, mnohokrát jsem si už začínal zoufat. Ale pouto, stále silnější a mocnější, nedovolovalo, abych zabloudil. Vedlo mě pořád hlouběji a hlouběji do nitra Malduru, do kraje skal, soutěsek, propastí, horských bystřin a vodopádů. Do míst, kde přežívali poslední orkové, plní zloby a nenávisti vůči lidem z Východních zemí.

Nikdy jsem se tak daleko do hor nedostal, borové lesy mi nabízely snadnější kořist, než zdejší kamzíci a kozorožci. Byl jsem proto nemile překvapen množstvím orků, na které jsem tady narazil. Přežilo jich víc, mnohem víc, než by si kdokoliv pomyslel, říkal jsem si, když jsem na své cestě míjel jejich nevzhledné kamenné domy, jejich jeskyně i obří žulové modly, představující nesčetná božstva, která uctívali.

Po čase jsem objevil širokou cestu, či spíše silnici, vedoucí mým směrem, a ta mi umožnila rychlejší postup kupředu. V jejím okolí byl dostatek skal a balvanů, takže jsem se mohl v případě ohrožení vždy včas schovat do nějakého úkrytu. Bylo toho mnohokrát zapotřebí, na silnici jsem totiž potkával celé oddíly po zuby ozbrojených orckých válečníků, spěchajících za svými pro mě neznámými úkoly. Často jsem bezpečně skryt za hromadou kamení naslouchal jejich rozhovorům a snažil se vzpomenout na těch pár slov z jejich jazyka, která jsem znal. Ne, nerozuměl jsem zdaleka všemu, to ne. Ale jedno slovo jsem poznával zcela určitě. Slovo, jímž orkové označovali Bezejmenného.

Pouto sílilo. Už jsem ve své hlavě slyšel ten tichý hlas, laskavý, vtíravý, ale naprosto nelidský. ‚Přidej se znovu ke mně,‘ říkal ten hlas. ‚Neboj se. Neublížím ti. Budeme zase přáteli, uvidíš…‘ Odolával jsem. Vlastně to nebylo až tak těžké. Ten hlas měl v sobě jen stín své dřívější moci. Byl příliš slabý. Zatím.

Časté opakování slova garagún uprostřed všeho toho orckého brebentění mě přesvědčilo, že Bezejmenný o mé přítomnosti ví, že po mně dokonce pátrá. Ale stejně jako jsem já neznal jeho přesnou polohu, neznal ani on tu moji. Neviditelný provázek mezi námi prostě dosud nebyl tím dřívějším lanem. Každý den k němu ovšem přibývalo několik dalších vlákének.

A víte co? Viděl jsem tam také lidi! Ano, je to tak, členy některých orckých oddílů byli i čarodějové, kterým se na krku houpal ten proklatý železný talisman ve tvaru lidské lebky. Takže Bezejmenný opět shromažďuje mladé kouzelníky! Znovu jim slibuje hory doly, znovu podplácí, znovu řeční o odvěkém právu silnějšího. A ti blázni mu zřejmě věří! Jak jen mohou? No jo, vždyť já moc dobře vím jak. Také jsem býval takovým bláznem.

Ale ani orčtí stopaři ani zaklínadla čarodějů mě nedokázali objevit. Pohyboval jsem se dál směrem, kterým mě vedlo pouto, lovil ostražité kamzíky a obratně se vyhýbal orckým patrolám. A nakonec jsem dorazil na místo, kde silnice končila a kde se vysoko k nebi zvedaly zdi obrovské kamenné budovy. Snad to byl dříve nějaký orcký chrám, nyní však měl zcela jiný účel. S jistotou jsem věděl, že jsem u cíle. Že se Bezejmenný nachází uvnitř, právě za těmito stěnami.

Jediný vchod hlídalo ve dne v noci dobrých padesát orků, ale já se nenechal odradit. Nic mě nezastaví, ne teď, když jsem se dostal tak blízko k cíli, říkal jsem si. A tak jsem si počkal až se setmí a vyrazil do útoku. Sám proti padesáti.

Z tohoto boje si pamatuji jen málo. Před očima jsem měl jakousi zvláštní mlhu, útočil jsem a vyhýbal se útokům jako v nějakém šíleném snu. Všude stříkala krev, mé drápy měnily orky v beztvaré hroudy masa. Jejich šavle se většinou jen odrážely od mé tvrdé kůže, těch pár škrábanců, které jsem utržil, jsem vlastně ani nevnímal. Trhal jsem těla orků na kusy jako by snad ani nebyla chráněna drátěnou zbrojí. Ztratil jsem pojem o čase. Žil jsem jen proto, abych zabíjel. Bylo to šílené, naprosto šílené a možná právě proto se mi to povedlo.

Protože když se ke mně vědomí znovu vrátilo, stál jsem před vchodem do budovy úplně sám. Na zemi se povalovala zohavená orcká těla uprostřed rudých kaluží, krev potřísnila i mou obvykle šedivou srst. A ačkoliv byla všude okolo jen smrt, já se radoval. Kdyby mi to mé tělo dovolilo, asi bych si začal výskat. Místo toho jsem jen zavyl. Ten zvuk jistě znáte. Už jste ho mnohokrát slyšeli.

Víte, v tu chvíli jsem si připadal jako vítěz. Zdálo se mi, že už mám to nejhorší za sebou, že už stačí jen donutit Bezejmenného, aby mi vrátil lidské tělo… Jak jsem byl naivní! Měl jsem si před vstupem do chrámu vzpomenout na poslední slova svého pána. Říkal tehdy, že až se vrátí, bude silnější. Nelhal. Tentokrát ne.

Vím toho jen málo o přenosech vědomí. A ani trochu nevěřím v nesmrtelnost lidské duše. Musím ale přiznat, že duše Bezejmenného v jistém smyslu nesmrtelnou byla. Po smrti starého těla se totiž celá jeho osobnost přenesla do těla nového, dosud bezpečně ukrytého v tajné svatyni uprostřed Maldurských hor. Ptáte se, proč tento přenos neprovedl už dávno předtím, proč musel čekat, až ho někdo zabije? Inu, myslím, že odpověď je nasnadě. Ani takovému šílenci, jakým je on, se do toho dobrovolně příliš nechtělo. Víte, ta jeho shrbená postava, ty šrámy na obličeji, to všechno vypadalo stokrát lépe než ona věc, na kterou jsem narazil v chrámu.

Kdysi mi říkal, že je garagún jeho nejlepším dílem. Nemluvil pravdu. Svůj opravdový mistrovský výtvor si šetřil pro sebe. A nyní se v něm doopravdy ocitl.

Nové tělo Bezejmenného zabíralo polovinu chrámu. Pochybuji, že bych ho dokázal věrohodně popsat, natolik bylo velikánské a složité. A také děsivé. Co si pamatuji? Mělo to spoustu chapadel jako nějaká chobotnice, každé z nich však bylo zakončeno dlouhými ostny. Rovněž tlam bylo několik, přičemž i ty nejmenší z nich mohly klidně patřit tygrovi. Největší, původně zřejmě dračí nebo baziliščí, cenila své tesáky přímo proti mně. A těch očí! Byly všude a hleděly snad všemi směry! Lidské i zvířecí, všech barev a velikostí, a v každém z nich byl ukryt onen výraz laskavosti a zároveň nepředstavitelné číhavé zloby. Způsob, jakým se Bezejmenný pohnul směrem ke mně, mi bůhvíproč připomněl slimáka.

Pokud si myslíte, že je mé tělo odpudivé, pak byste si měli prohlédnout to jeho. Ne, takové stvoření nemělo nikdy spatřit světlo světa!

Zatímco já jsem si tělo garagúna osvojil během několika minut, zvládnutí všech funkcí tohoto nepředstavitelně komplikovaného netvora muselo Bezejmennému trvat celá léta. Vždyť až nyní se dostal k tomu, aby začal obnovovat pouto, které nás spolu svazovalo. To ovšem muselo znamenat, že si teď se svou novou tělesnou schránkou už celkem rozumí, že ji začíná mít plně pod kontrolou. Že už to nebude dlouho trvat a povede své armády do nového tažení proti Východním zemím. S hrůzou jsem si prohlížel tu obrovskou věc. Zatraceně! Tahle bestie nesmí ještě více zesílit, musí být zničena co nejdříve!

A já na tenhle útok nemám dost síly. Snad jen… Ano, čarodějové! Zabíječi šelem z Východu! Setkám se s nimi a všechno jim povím! Přijdou a jejich společné síle neodoláš ani ty, parchante!

Tisícovky očí Bezejmenného na mě dál hleděly, kruté a laskavé zároveň. Pouto sílilo. Dosud tichý hlas v mé mysli se stával stále hlasitějším. Ale ve chvíli, kdy se ten netvor, ta nepředstavitelná bestie pohnula o další kus mým směrem, setřásl jsem ze sebe to děsivé omámení a vyrazil pryč z chrámu. Pryč, co nejdál odtud. Až k lidským vesnicím v podhůří.

Jen jsem doufal, že čaroděje dokážu najít včas.

 

* * *

 

Je to hloupé, že, čaroději? Celou dobu se vlastně podvědomě obracím ke všem těmto lidem, ale jediným, kdo mi ve skutečnosti rozumí, jsi ty. Podívej se na jejich obličeje, tváří se, jako bych se je snad chystal na místě sežrat… A přitom to vůbec není pravda.

Můj příběh je u konce, čaroději. Co na něj říkáš? Chápeš, jak je celá situace vážná? Co budeš dělat, čaroději? Zavoláš své přátele a kolegy a vyrazíš spolu s nimi do hor zničit tu jedinou a opravdovou Bestii? Nepochybuji, že to uděláš. A já se k vám přidám, povedu vás. Stanu se vašim průvodcem, dokážu všem těm lidem, že nejsem žádný krvežíznivý netvor, že má duše je stále lidská… Vím, dříve jsem dělal zlé věci a jen těžko mohu po obyvatelích Východu žádat, aby mi odpustili. Jen chci, aby věděli, že jsem se změnil. Strašně po tom toužím. Je to pro mě tak důležité…

Proč pořád mlčíš, čaroději? Proč jen stojíš a usmíváš se? To pro tebe má slova vůbec nic neznamenají?

Čaroději?

Jak mám chápat to, že si zpod zlatorudého tabardu vytahuješ ten malý železný přívěšek? Znázorňuje lidskou lebku, není-liž pravda? Co to má znamenat, čaroději? Nějaká nová móda? Nejspíš ne.

Usmíváš se, musíš se sebou být náramně spokojený, čaroději. Dostal jsi mě, nemohl jsem přece tušit, že chapadla Bezejmenného už pronikla i mezi zabíječe šelem. Kolik zlata ti dal, čaroději? A kolik ti ještě slíbil? Nevěř mu, nedělej stejnou chybu jako já! Usmíváš se. Pouštíš má slova jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. No, jednou sám poznáš, že jsem ti nelhal.

Zabiješ mě, čaroději? Dostal jsi takový rozkaz, ne? Takže pro Bezejmenného přece jen představuji ohrožení, takže bych stále mohl uspět, pokud bych své varování sdělil někomu jinému, ne takovému zrádci jako jsi ty. Stačil bych najít nějakého dalšího čaroděje dřív, než mě zcela ovládne pánovo pouto? Možná ano, možná ne. Usmíváš se, jistě, je hloupé se na to ptát. Ty mě odtud přece nepustíš, že ne?

Navlékl jsi to skvěle, čaroději. Buď mě zabiješ ty nebo já tebe. V tom druhém případě ovšem budeš mít spoustu svědků mé krvelačnosti a zuřivosti. Ta zpráva se rozkřikne a žádný zabíječ šelem mi už nedopřeje sluchu. Výtečný plán, čaroději.

Čaroději? Stojíme tady proti sobě jako dva pitomci. Nemyslíš, že by se konečně mělo něco začít dít? Počítáš s tím, že to vzdám a nechám se upálit některým ze tvých ohnivých kouzel? Co když na tebe přece jen skočím a vyzkouším rychlost tvých reakcí?

Co ty na to, čaroději? Třeba bych tě dokázal zabít. Bojíš se smrti, čaroději? Já ne. Pro mě by byla vykoupením.

Takže co se stane? Co uděláme, čaroději?

Uvidíme. Uvidíme už za malou chviličku.

CHCETE-LI POVÍDKU OHODNOTIT, MŮŽETE TAK UČINIT ZDE: Legie

Zpět na přehled povídek