Seznam na této stránce obsahuje ruské fantasy a sci-fi romány, které doposud zdárně unikají bedlivému oku českých nakladatelů. Takže pokud jste nakladatelé a některá kniha z mého seznamu vás zaujala, neváhejte mě kontaktovat. Mohu domluvit práva, obálku, zajistit doslov, případně i nějaký ten grant vyjednat (i když to poslední nejde zdaleka ve všech případech). A samozřejmě (a to především) také mohu knihu sám přeložit. Nebo se také můžete některým z mých tipů jenom inspirovat a obejít se zcela bez mé pomoci, to už je samozřejmě na vás... A pokud čirou náhodou žádné nakladatelství nevlastníte, žádné si pořídit neplánujete a dokonce ani mezi svými známými nemáte žádného vstřícného, spolehlivého a štědrého nakladatele, můžete si můj seznam prohlédnout i tak - alespoň se dozvíte, jaké zajímavé sci-fi a fantasy knihy na východ od hranic EU vycházejí...
 |
|
Tahle kniha (na rozdíl od jiných na mém seznamu přání) možná nemá v Rusku ta nejlepší hodnocení, ovšem mně osobně se líbila moc a moc. Je to výsledek autorské spolupráce Nika Perumova (klíčové osobnosti ruské fantasy, u nás ovšem známého jen svým podílem na Zlé době pro draky) a Svjatoslava Loginova (autora Mnohorukého boha dalainu, jenž je rovněž obsažen v tomto seznamu, i mnoha dalších románů a povídek). Ve zkratce se jedná o fantasy, odehrávající se v době kamenné. Lidé z rodu Zubra po mnoho let žili v klidu a míru. Občas sice docházelo k válkám se sousedními rody a někdy dokonce k bojům s nelidskými cizáky, avšak rod zůstával svorný a silný. Nyní však nadešel rok velkého sucha, jemuž padla za oběť veškerá úroda... a přes vyschlou řeku přitáhl do rodových lovišť zcela nový nepřítel – kmen zákrsků, jezdících na velkých bezkřídlých ptácích. Tento protivník se ukáže být příliš silný, a tak je lid Zubra nucen se přestěhovat na nová území. Zdá se však, že ani tam nenalezne klid, pokud se mladému válečníkovi Tašimu, jeho milované Unice a bezrukému čarodějovi Romarovi nepodaří odhalit prapříčinu všech pohrom, které postihly rod. Hm, ono to takhle možná úplně nevyzní, ale ten román je opravdu moc čtivě napsaný. Připomíná to Osadu havranů nebo Boj o oheň, jenomže zároveň je to říznuté akční fantasy ve stylu Howarda a hororem a la Lovecraft. Pravěká společnost je vylíčena krásně detailně – všechny ty zvláštní tradice, pověry, tabu... Zajímavé je i pojetí magie, rozdělené – vcelku logicky, když tak o tom přemýšlím – na mužskou a ženskou, se svými specifiky a omezeními. Kouzla a čáry působí jako přirozená, nedílná část života; ostatně, přesně tím pro naše předky nejspíš také byly. Autoři však čtenáře nikdy na moc dlouho nenechávají zapomenout na skutečnost, že čte fantasy, a tak se lidé kromě reálných pravěkých tvorů střetávají i s vymyšlenými příšerami a mezi jejich nepřátele patří rovněž fiktivní nelidské (nebo by se spíš slušelo říci pololidské) rasy. Takováto žánrová kombinace kupodivu dobře funguje a tvoří konzistentní, uvěřitelný celek. Jak Perumovovi s jeho nezkrotnou fantazií, tak i Loginovovi s jeho vytříbeným jazykem a psychologickými sondami do hlubin lidské duše tahle spolupráce evidentně jedině prospěla. Kniha zatím (bohužel) nevyšla jinde než v Rusku... Existuje jedno pokračování, takřka stejně dobré – Černá smršť –, ovšem to už napsal Loginov sám, bez Perumova. Pokračování je to ale opravdu hodně volné, takže není nutné ho číst (byť to rozhodně není na škodu). |
|
 |
|
Co k tomu jen říct? Zkrátka, Loginovův počin zaujímá v novodobé ruské fantastice opravdu ojedinělé místo. Příběh se odehrává v bizarním světě, který stvořil Bůh pro potěchu Ďábla – mnohorukého obludného Jorool-Guje –, aby ho již nevyrušoval z jeho rozjímání o věčnosti; je to tedy svět stvořený ryze dle Ďáblových měřítek, jehož smrtelní obyvatelé nejsou ničím víc než bezmocnými oběťmi. Lidé živoří na tenkém pásu obyvatelné země mezi vražednou hradbou plamenů a snad ještě strašnějším „dalajnem“ – mořem jedovatého slizu –, z něhož se může kdykoli vynořit mnohoruký děs, zabíjející dle libosti. Leč z vůle Stvořitele se v každé generaci narodí člověk, v jehož silách je změnit svět tak, že v něm už nezbude místo ani pro samotného Ďábla... Upřímně, tento román byl pro mě jako rána kladivem do hlavy a docela dlouho jsem se po jeho dočtení nemohl vzpamatovat. Je to temná, syrová, drsně atmosférická věc! V žádném případě se nejedná o čtení pro chvíle pohody; vždyť síla románu tkví mimo jiné i v tom, že ukazuje, jak lidské bytosti v mezních situacích dokážou být ještě daleko horší než ďábelské stvůry. Další body knize získávají mimořádně barvité popisy – ačkoli je svět mezi ohněm a dalajnem zatraceně neuvěřitelné místo, hned od prvních stránek mě do sebe úplně vtáhl, takže jsem ani na okamžik nezapochyboval, že by snad něco takového nemohlo existovat. Je to fantasy prostředí tak originální, až to bere dech (kniha koneckonců vznikla ještě v době, kdy do Ruska nestačila proniknout západní fantasy a zaplevelit žánr množstvím klišé – Loginov se jednou nechal slyšet, že v době psaní vůbec netušil, že nějaká fantasy existuje a že ji vlastně píše). Zkrátka a dobře, vše je naprosto věrohodné, vše do sebe zapadá... a přesto mě konec, i když logický, zaskočil (ale potěšil!). Koneckonců, Loginov je v Rusku hodně uznávaný autor, a také velice plodný, ale co se mě týče, tak právě tahle jeho románová prvotina je tím nejlepším, co kdy napsal. Navíc je to samostatná kniha – tvoří uzavřený, vypointovaný celek (autor prý sice uvažoval o pokračování, ale výsledkem je dodnes jen několik útržků). V zahraničí se, pokud vím, zatím dočkala jen bulharského vydání... Dočká se někdy i českého? |
|
 |
|
Autorská dvojice Dmitrij Gromov a Oleg Ladyženskij (která se ukrývá pod pseudonymem Henry Lion Oldie) představuje bez přehánění samostatnou kapitolu v ruskojazyčné fantastice posledních dvou a půl dekád. Styl Oldie je naprosto nezaměnitelný. Jejich texty mají vždy více vrstev, některé zjevné, jiné pečlivě ukryté, a záleží pouze na čtenáři, zda je dokáže odhalit všechny... Lze na ně samozřejmě nahlížet i jako na akční, dobrodružné příběhy, lze obdivovat důmyslnou výstavbu alternativních, fantazijních světů, ale také se v nich dá najít řada odkazů na jiná díla, ať už literární (včetně děl klasických) či filmová. V případě mnoha knih se navíc jedná o umně vystavěné paraboly, v nichž se schovávají narážky na skutečné lidi a skutečné události. Oldie není cizí ani veselejší rovina, v níž nešetří humorem a mnohdy až sžíravou ironií. Autorská dvojice za sebou má spoustu zdařilých románů a románových sérií; její tvorba je navíc žánrově nesmírně rozmanitá – Oldie není cizí žádná odrůda fantasy, od hrdinské po humornou, a nebojí se ani hororů, magického realismu, space oper... Zkrátka, mám trochu problém s výběrem knihy, kterou bych měl doporučit, neboť věru je z čeho vybírat. Když se nad tím ale pořádně zamyslím, největší dojem na mě (spolu s česky již vydanou Cestou meče, k níž mám samozřejmě o to hlubší vztah, že jsem jejím překladatelem) zřejmě udělal soubor vzájemně provázaných novel Písně Petra Sládka. Jednotlivé příběhy se odehrávají v (alternativní) středověké (nebo spíš raně novověké) Evropě, po jejíchž cestách od města k městu, od vesnice k vesnici, od výdělku k výdělku putuje muzikant Petr Sládek – věčný tulák, který umí úžasně hrát na loutnu, ale snad ještě lépe dovede naslouchat. A vskutku to skoro vypadá, že je nějakou vyšší mocí odsouzen k tomu, aby se mu nejrůznější lidé svěřovali se svými životními příběhy, smutnými i veselými, děsivými i poučnými. A vše postupně graduje, spěje k poslednímu, finálnímu příběhu, jehož hrdinou již bude Petr sám... Nevím, kdy se mi naposledy stalo, že by se mi do rukou dostal soubor povídek či novel tak vyrovnané kvality. Jednotlivé novely – vyprávění – jsou precizně zpracované, vycizelované, vypointované, a přitom je každá úplně, úplně jiná: jiné téma, jiná atmosféra, jiný styl. Ale vzdor této své různorodosti do sebe úžasně zapadají, ladí spolu, prostě k sobě patří. A rozhodně to nejsou ani žádné jednoduché přímočaré příběhy – jsou stejně složité, hluboké, filosofické, chcete-li, jako celá tvorba Oldie. Ano, uznávám, že dílo Oldie nemusí sednout těm, kteří si fantastiku představují jako snadné, oddechové čtivo – pro takové budou jejich knihy možná dokonce zklamáním. Knihy Oldie bych ale doporučil všem, kteří mají rádi kvalitní literaturu. Ano, LITERATURU, nikoli pouze fantastiku. Protože Oldie možná hranice fantastiky ani tak nerozšiřují, ale spíše je dokonce přesahují… A Písně Petra Sládka jsou toho dokonalou ukázkou. |
|
 |
|
Ano, jistě, uznávám, že pro Alexeje Pechova mám slabost. A také uznávám, že jsem nějakou jeho knihu měl některému z českých nakladatelství doporučit už dávno (možná ještě předtím, než jeho Kroniky Sialy vydal Zoner Press). Upřímně, Pechov nepíše nic až tak světoborného, hlubokého nebo filosofického. Píše klasickou fantasy – ale že mu to jde! Je to totiž vynikající vypravěč a psaní ho vysloveně baví, to je vidět – jeho styl je lehký a hravý, jeho postavy i jejich dialogy působí nesmírně živě a jeho příběhy se čtou jedním dechem. Navíc je autor v rámci žánru velice originální a dobrými nápady věru nešetří. Pechov je zkrátka mistr ne až tak náročné (ale v žádném případě ne hloupé!) fantasy a jeho knihy je radost číst. Pechov většinou píše rozsáhlejší série (dilogie, trilogie atd.), ovšem do svého seznamu přání jsem si vybral román, který je samostatný a relativně uzavřený (zda k němu autor někdy napíše pokračování, je ve hvězdách). Sedmihlásek nás přivádí do Rapgaru, města všeobecně považovaného za metropoli civilizovaného světa a obývaného pestrou směsicí ras a národů. Je to místo, kde je věk páry stále jen v začátcích, zatímco věk magie doposud neskončil; místo, kde bok po boku žijí ti nejlepší z lidí i strašlivé stvůry z temnot. A právě v tomto velkoměstě se odehrává příběh mladého šlechtice Tyla er’Cartia, přezdívaného Sedmihlásek, jenž se ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, což jednou provždy změní běh jeho života. Pechov nijak neskrývá, že mu coby inspirace posloužila „stará dobrá“ viktoriánská Anglie – jsou tu kolonie a koloniální války, parní lokomotivy a obrněné křižníky, továrny a akcie, kameloti, počátky elektrického osvětlení… a zároveň také prastará magie, kterou se autorovi daří velice umně zakomponovat do děje. A aby toho nebylo málo, máme tu také spoustu více či méně zjevných odkazů na jiné knihy – od Tolkiena, přes Dickense či Wilda až třeba po Miévilla a jeho Nádraží Perdido (s Novým Krobuzonem má ostatně Rapgar víc než jen trochu společného) –, ale také na filmy, a dokonce i na počítačové hry. Přihodíme špetku romantiky a větší špetku detektivky – a hle, je to celý Pechov ve své nejlepší formě! Zkrátka, komu se nebude líbit tohle, tomu se nebudou líbit ani jiné jeho knihy. Ale já věřím, že takových nespokojenců bude naprosté minimum. |
|
 |
|
Pokud bych měl jmenovat tu nejklasičtější klasiku celé moderní ruské fantastiky, nejspíš by mě (a to dokonce dříve než Lukjaněnkova Noční hlídka) napadl právě Vlkodav. Je to kniha, ze které se (bez přehánění) zrodila novodobá ruská fantasy, žánr, který na východě Evropy do té doby neměl větší tradici (a když už ho někdo psal, obyčejně jenom vykrádal západní vzory). Semjonovová se ovšem vydala úplně odlišnou cestou – ve svých dílech se inspirovala staroruskými (či ještě přesněji staroslovanskými) mýty a legendami. Ono upřímně, zařazení Semjonovové mezi autory fantastiky až zas tak přesné není. Psaní se věnovala již od 80. let minulého století; ačkoli se jí dostalo vzdělání technického směru, fascinovaly ji dějiny a hlavně etnografie dávných obyvatel severní Evropy. První příběhy (povídky a novely), které publikovala, byly ryze historické, pojednávající o životě starých Slovanů a Varjagů. V době, kdy Rusko vstoupilo do éry tržní ekonomiky, však o její historické knihy přestal být zájem. Popularitě se těšily hlavně angloamerické fantasy ságy. Právě jejich překládání (kterým se tehdy živila) přivedlo Semjonovovou na nápad, že by mohla napsat něco podobného, jen inspirovaného jiným, jí osobně bližším prostředím. Výsledkem byl právě Vlkodav, kniha, která se setkala s tak velikánským úspěchem, že by své tvůrkyni pravděpodobně zajistila čestné místo mezi nejlepšími ruskými autory fantastiky všech dob, i kdyby již nikdy nenapsala nic jiného. Jen díky Vlkodavovi byly zakrátko vydány i nakladatelstvími předtím odmítané historické romány a dokonce Jsme Slované!, několikasetstránkové pojednání o tradicích a způsobu života starých Slovanů. Uznávám, že román za svou mimořádnou oblibu pravděpodobně částečně vděčí i tomu, že se, abych tak řekl, ve správný čas objevil na správném místě, že zaplnil určité „bílé místo“ na ruském knižním trhu, ovšem jeho literární přednosti jsou přesto nezpochybnitelné. Dobře promyšlený příběh, který se odehrává ve výborně, do nejmenších detailů propracovaném fantasy světě. Sloh, který nelze nazvat jinak než podmanivým, odhaluje ruštinu v celé její pestrosti a kráse. A nakonec pozoruhodný hlavní hrdina, jehož poté, co se mu konečně podařilo vykonat vytouženou pomstu, náhle dostihlo zjištění, že vlastně neví proč a hlavně jak dál žít. Tam, kde fantasy kniha obvykle končí – tedy nad tělem zabitého Zloducha –, totiž Vlkodav teprve začíná. Není to román o tom, jak se člověk učí bojovat, nýbrž o tom, jak se ten, kdo dosud jen bojoval, učí žít. Komerční úspěch, který kniha slavila, samozřejmě způsobil to, čemu se dnes asi nevyhne žádná kvalitní, byť poněkud masověji adresovaná kniha. Autorka nakonec podlehla tomu, aby napsala několik pokračování (více či méně povedených, ale již určitě nedosahujících úrovně původního díla) a vzniklo i nepříliš zdařilé filmové zpracování, jež románu udělalo medvědí službu, neboť jen utvrdilo ty, kteří k žánru fantasy už beztak přistupují skepticky, že Vlkodav nutně musí být úplný brak. V mých očích však knihu nic z toho nedokázalo pošpinit a stále ji považuji za vrcholné dílo novodobé ruské fantastiky (spolu s Lukjaněnkovou Noční hlídkou, která je dnes ostatně podobně zprofanovaná, i s dalšími knihami z tohoto seznamu). Zkrátka a dobře, pokud si nějaký ruský fantasy román doopravdy zaslouží české vydání, pak je to nepochybně právě tento. |
|