Na této stránce najdete přehled románů a povídek, které jsem doposud přeložil. Pořadí jednotlivých děl není dáno rokem vydání, nýbrž rokem jejich odevzdání. Důvod je nasnadě - knihy v nakladatelstvích nezřídka leží po celé roky (můj dosavadní „rekord“ činí osm let), takže se často stává, že starý překlad vyjde podstatně později než překlad novější (anebo také nevyjde vůbec, i takové věci se dějí). Zajímají-li Vás mé již dokončené překlady, které se k vydání teprve chystají, klikněte sem. Chcete-li vědět, jaké jsou mé překladatelské plány do budoucna, klikněte sem.
 |
|
Tak tahle kniha celé mé překládání vlastně odstartovala... Někdy kolem roku 2000 jsem začal pro nakladatelství Triton psát posudky knížek; vždycky jsem dostal várku anglických paperbacků, které jsem musel přečíst a pak nad každým z nich v krátké „recenzi“ vynést verdikt - zda má nebo nemá smysl to tady u nás vydávat. Když tak o tom zpětně přemýšlím, tak mi tenkrát rukama prošla pěkná řádka knížek, které pak Triton skutečně vydal, takže můj názor nakonec nějakou váhu mít musel... Ale zpět k tématu. Jedna z knih, které jsem tehdy „posudkoval“, se mi obzvlášť líbila. Sice klasická fantasy se spoustou magie a bitev, ale zase sevřený, ucelený příbeh s jedinou dějovou linkou (což bylo dáno vyprávěním v ich-formě). Zmocnil se mě pocit, že tohle nejenomže chci, aby to u nás vyšlo - tohle já za každou cenu musím taky sám přeložit! Napsal jsem vydavateli... a světe div se, on vážně souhlasil! Mám pocit, že jsem tehdy ani nemusel dělat žádný zkušební překlad, neproběhla žádná kontrola mých znalostí angličtiny, prostě nic. Pravda, ona i ta finanční odměna byla (a nejen z dnešního pohledu) dost mizerná, ale co na tom záleželo - vždyť jsem mohl překládat! Stal se ze mě překladatel beletrie! Pravda, záhy jsem zjistil, že ono to překládání beletrie není zase až taková legrace, jak jsem si myslel. Neustále jsem narážel na problémy, kterým jsem předtím coby čtenář vůbec nevěnoval pozornost. Tak například jsem si neporadil s názvem knihy - „The Dark Glory War“ se vzpíral všem mým chabým pokusům. A protože hrdinové románu nosili masky a protože se tam válčilo, skončil jsem nakonec u „Masky válečníka“. Vzdor všem protivenstvím jsem knihu odevzdal. A ona vyšla. A když jsem si konečně sáhl na své autorské výtisky, pocítil jsem pýchu dosud nepoznanou :-) |
|
 |
|
Teprve dodatečně jsem zjistil, že „Maskou válečníka“ Stackpolův příběh neskončil, že to byl jenom prequel rozsáhlé trilogie. A tak se ze mě chtě nechtě (spíš chtě, ostatně, vždyť jak bych to také mohl odmítnout!) stal překladatel ságy. Příběh Války o Dračí korunu mě tedy doprovázel po několik dalších let a náš vztah si prošel mnoha různými fázemi - od počáteční zamilovanosti až po zarputilé sebezapření, kdy už jsem se jenom těšil, až to skončí, až to celé konečně dotáhnu do konce. Leč do první „Pevnosti Drakonis“ jsem se ještě pouštěl s vervou, pln mladického elánu. |
|
 |
|
Docela dlouho jsem si myslel, že překlady z ruštiny nejsou a nebudou, takže se celá moje překladatelská dráha bude točit kolem angličtiny. Prvním malým důkazem, že tomu tak nebude, pro mě byly právě „Podrobnosti“. Nakladatelství Tritonu tehdy hledalo někoho, kdo jim tuto povídku Arkadije Strugackého, jež měla vyjít jako součást „kolibří“ edice, přeloží, no a já byl ve správnou chvíli na správném místě... Výsledkem byla titěrná knížečka, ani ne 10 krát 10 centimetrů, ale radost jsem z ní měl i tak. Byla to má první zkušenost s překladem beletrie z ruštiny... a bohužel na několik dalších let také zkušenost poslední. |
|
 |
|
Vzhledem k nemalému rozsahu originálu se nakladatel rozhodl, že bude každý z dílů trilogie vycházet rozdělen na dvě poloviny. Nic jsem proti tomu nenamítal - koneckonců to znamenalo, že část honoráře obdržím výrazně dřív... |
|
 |
|
Ale ouvej, najednou jsem zjistil, že mě ten Stackpole nebaví tolik co dřív... a to ještě nejsem ani v půlce celé série. Jednou jsi překladatel, napomenul jsem se, tak zatni zuby a trp! |
|
 |
|
Stále zatínám zuby a trpím... Ale přece jen musím říct, že série ve druhé polovině „Dračího hněvu“ přece jen nabrala dech a že jsem tehdy chytil druhý dech také já - překladatel. |
|
 |
|
První polovina „Velké výpravy“ mi ten chycený dech zase vyrazila - ale nic příjemného to nebylo. Hodně se tu mluvilo a málo se tu toho dělo; u překládaní jsem se upřímně a nefalšovaně nudil. |
|
 |
|
Druhá polovina „Velké výpravy“ udělala tečku za touto velkou kapitolou mého překladatelského života - a byl jsem opravdu rád, že to celé skončilo (byť ani pocitu jisté nostalgie jsem se samozřejmě neubránil). Závěr série o Dračí koruně byl pro mě uspokojivý, i když že bych byl celý bez sebe nadšením, to se také říct nedá. Pořád nevím, nejsem schopen s určitostí říct, jestli kvalita ságy skutečně šla dolů, anebo jestli jsem jen já jako čtenář vyzrál, jestli se zvýšily mé nároky... Ale jako překladateli mi toho série o Dračí koruně dala opravdu mnoho, byla to pro mě (pozor, klišé!) neocenitelná zkušenost. |
|
 |
|
Na začátku roku 2006 jsem se dozvěděl, že kniha „Noční hlídka“ Sergeje Lukjaněnka, kterou jsem v Moskvě před časem objevil, přečetl a promptně Tritonu doporučil k vydání, slaví mezi českými čtenáři nemalé úspěchy, že získala nějakou cenu, že vycházejí další díly... Zkrátka, byl jsem tenkrát nesmírně nafoukaný, hrdý na své znalosti ruské fantastiky i domácích čtenářských choutek. Nicméně, sérii o Hlídkách mě v Tritonu přece jen překládat nenechali - na to jsem byl moc mladý a nezkušený. Vyzbyl na mě jen „Technik Velkého Kyjeva“, samostatný román Vladimira Vasiljeva (mimo jiné spoluautora „Denní hlídky“), velké hvězdy tehdejší ruské fantastiky (dnes spíše vyhaslé, chtělo by se dodat). Do překladu jsem se pustil s velkou chutí - po sáze o Dračí koruně jsem už měl angličtiny i hrdinské fantasy tak akorát dost. Překlad mi trval jen několik málo měsíců a vcelku mě bavil, i když se nedá říct, že bych si ho vyloženě užíval. Obecně nemám k Vasiljevově tvorbě moc pozitivní vztah. On je Vasiljev totiž velká slibotechna - vytvoří pozoruhodný svět, vytasí se s báječnou zápletkou, čtenář je celý natěšený... a pak to celé jaksi vyšumí do ztracena. Vymyslet kloudný, smysl dávající příběh, který dává smysl a v němž do sebe na konci všechno pěkně zapadne, totiž Vasiljev bohužel neumí. Troufám si říct, že i proto zažíval období největší slávy v 90.letech, kdy v Rusku ještě až tolik lidí moderní fantastiku nepsalo. Dneska tam ale jsou desítky autorů, kteří jsou jednoznačně lepší než on. Kdyby nebyl spoluautorem Sergeje Lukjaněnka, pochybuji, že by se do vydávání jeho knih v České republice někdo dvakrát hrnul. No, ale tohle byla jenom taková malá odbočka. Pravdou je, že se vydání „Technika Velkého Kyjeva“ táhlo, táhlo a táhlo; ta knížka měla prostě smůlu. Odevzdal jsem ji v létě roku 2006, no a nejdřív nějak nebylo místo v edičním plánu, pak se pořád nedařilo najít tu správnou obálku, no a nakonec vypršela práva na vydání (a agent na žádosti o jejich prodloužení jednoduše nereagoval). Když proto román v únoru 2014 přece jen vyšel, nestačil jsem věřit vlastním očím. Když jsem vzal knihu poprvé do ruky, měl jsem pocit, že snad cestuji strojem času. Tolik se toho mezi lety 2006 a 2014 v mém životě změnilo... jenom ten „Technik“ zůstal stejný. |
|
 |
|
Ještě během překládání „Technika Velkého Kyjeva“ mě kontaktoval Karel „Netopejr“ Petřík, jestli bych pro něj nechtěl přeložit jednu ruskou humoristickou upířinu. Bylo to v době, kdy bych byl ještě za každou možnost překládat z ruštiny připraven nakladateli ruce nohy utrhat, takže jsem přeslechl to s tou „humoristickou upířinou“ a soustředil se jen na slovo „ruskou“. No... ona to ale opravdu humoristická upířina byla. A já ji přeložil tak, jak jen jsem nejlépe dovedl, třebaže se jednalo o knihu na hony vzdálenou všemu, co obvykle čtu, všemu, co mám na literatuře rád. Přesto, když se ohlédnu zpět, už se mi „Upíří chutě“ nechce šmahem smést do škatulky „byl jsem mladý, potřeboval jsem peníze“. Svým způsobem to byla skvělá zkušenost - citlivě, tak, abych jí neublížil, přeložit knihu, která se mi opravdu ale opravdu nelíbí, která mi je opravdu ale opravdu cizí... Ale je také pravda, že někdy v té době ve mně vyklíčilo předsevzetí nebrat všechny zakázky, co dostanu, nýbrž si knihy na překlad pečlivě vybírat. Tedy ne že bych se tohoto předsevzetí hned od začátku držel, ale přinejmenším v posledních několika letech už skutečně překládám jen ty knihy, které se mně samotnému líbí, a jsem schopen hrdě odmítat a říkat ne... No, ledaže by mi za překlad někdo nabídl opravdu nechutně mnoho korun za normostránku, to bych pak možná s tím „ne“ malinko váhal :-) |
|
 |
|
Nikolaje (Nika) Perumova mám rád. No dobře, tak tedy pro něho mám spíš slabost. Ony ty jeho knížky zase nejsou bůhvíco světoborného, navíc má sklon zabředávat do nekonečných ság a zahlcovat čtenáře hordami postav (leckdy dosti podobných), ale zase se mu musí nechat, že se jeho romány dobře čtou, že mají náboj, že člověka pořád baví otáčet stránky. Navíc je to smělý tvůrce, budovatel nových světů a jeho fantazie má ten správný rozlet; zkrátka a dobře, pokud chcete zkusit nějakou ruskou high fantasy, tak je Perumov ta správná volba (ostatně, stačí se podívat do „Zlé doby pro draky“ - ty košaté, nelukjaněnkovské pasáže jsou jeho). Jinak tedy musím přiznat, že mně byly sympatičtější spíš Perumovovy pokusy o sci-fi, případně o historickou fantasy, ale to jsou u něho spíš okrajové záležitosti - to, co mu v Rusku přineslo obrovskou popularitu a statisícové náklady, byly právě klasické fantasy ságy. Jednu takovou, dvousvazkový „Diamantový meč, dřevěný meč“, jsem v nakladatelství Triton doporučil, přeložil a na samém začátku roku 2008 odevzdal. Vlastně si dokonce vzpomínám, že jsem měl termín odevzdání (který jsem nakonec asi o týden přetáhl) stanovený na konec roku 2007. Čekaly mě tenkrát magisterské státnice, ale abych tento termín stihl, nedělal jsem během posledního měsíce skoro nic jiného, než že jsem překládal (i učení zůstávalo na druhé koleji). Tehdy jsem se naivně domníval, že můj spěch má nějaký smysl... Leč ani po osmi letech neměly obě knihy o nic blíže k vydání. Proč? Inu, odpověď je jednoduchá: důvod je ten, že... Triton. Některé knihy se v mém oblíbeném nakladatelství prostě občas... zaseknou. Obálka, práva, sazba, skvrny na slunci, černá kočka přes cestu - to vše může zapříčinit (a také zhusta zapříčiňuje) jistá menší zdržení. A zde se tyto negativní okolnosti sešly v množství opravdu výrazně větším než malém. Tritonu již na můj překlad pomalounku dobíhala práva a já si začínal pohrávat s myšlenkou, že knihu nabídnu nějakému jinému nakladatelství, když vtom se přihodil zázrak. Na jaře roku 2016 nechalo nakladatelství vypracovat čtenářské posudky obou dílů, a jelikož vyzněly vesměs pozitivně, rozhodlo se knihu nakonec přece jen vydat. Pravda, ještě jsem musel provést novou redakci textu, což pro mě znamenalo více než měsíc neplacené práce (ale na druhou stranu, kdy jindy už má člověk možnost dělat redaktora vlastnímu o osm let mladšímu já?), a také to chtělo obnovit práva na vydání (dávno propadlá) a sehnat co nejlevnější obálku, ale věci se konečně daly do pohybu a nedaly se ničím zadržet. V ještě roce 2017 přišlo rozhodnutí vydat oba díly v jednom svazku a pod jiným názvem (původní „Diamantový meč, dřevěný meč“ nepřipadal nakladateli dostatečně úderný). Výsledkem byla téměř osmisetstránková bichle „Letopisy zlomu“ (což je ve skutečnosti název celé ságy, ale čert to vem), která se dostala do prodeje na konci října 2017. Nezbývá než doufat, že takováto literární anabáze už žádný z mých překladů nepotká. Nikdy. |
|
 |
|
Co k tomu říct? Tuhle zakázku jsem vzal opravdu čistě kvůli penězům (tolik k výše zmíněnému předsevzetí). Přeložil jsem to, text jsem odevzdal a hned v příštím okamžiku jsem to celé pustil z hlavy. Pro úplnost nutno dodat, že jsem v roce 2008 přeložil ještě knihu „Indiana Jones a poslední křížová výprava“, ale ta se vydání nakonec vůbec nedočkala. Nakladatelova očekávání, že prodeje této série podpoří film, který tehdy šel do kin, se nenaplnila. Vydávání série se proto utnulo... Ale aspoň ty peníze, kvůli kterým jsem do toho šel, jsem dostal. |
|
 |
|
Rok 2008 byl pro mě rokem velkých změn - konečně jsem dodělal školu a vyrazil vstříc pracovnímu procesu. Na překládání jsem měl najednou stále méně času. Nicméně, v roce 2010 se mi povedlo nakladatele přesvědčit, aby mě nechal překládat mého prvního Lukjaněnka, román „Zlá doba pro draky“. Abych byl přesný, autorem knihy není jen Lukjaněnko, ale také Nik Perumov; své síly zde tedy spojily dvě velké, ne-li největší hvězdy ruské fantastiky. Román je to podle mě dobrý, ne zcela doceněný, ale také poněkud rozporuplný. Oba autoři píšou výborně, ale také píšou každý úplně jinak. Místy to vypadá, jako by někdo nepříliš pečlivě slepil dvě knihy do jedné - sice to nějak drží pohromadě, ale místy se to drobátko odchlipuje... Na druhou stranu, ta knížka (nebo ty knížky?) se čte moc dobře, má myšlenku a má spád. Nebyl to nejobtížnější z mých překladů (obzvlášť Lukjaněnko používá takovou standardní, zprůměrovanou ruštinu, jejíž překlad žádná velká výzva není), ale i tak jsem si překlad užil. A díky Lukjaněnkovu jménu navíc kniha vyšla hned v tom roce, kdy jsem překlad odevzdal - a taková rychlost se v mém oblíbeném nakladatelství rozhodně nedá nazvat pravidlem :-) |
|
 |
|
Ukrajinci Dimitrij Gromov a Oleg Ladyženskij, píšící pod pseudonymem Henry Lion Oldie, jsou mými srdcovými autory. Píšou chytře, píšou krásně, píšou přesně to, co bych chtěl číst. Není tedy divu, že jsem dělal, co jsem mohl, abych nakladatele přesvědčil, aby vydal právě některou z jejich knih. Nakonec se mi to povedlo - a volba padla na jejich úplně první první román „Cesta meče“, který v Rusku vyšel ještě v roce 1995. Překládat jsem začal ještě na sklonku roku 2011 a nakonec se celý proces protáhl až do léta 2013, kdy jsem text s krásným ročním zpožděním (nic takového se mi nikdy předtím ani potom nestalo) odevzdal. Na „Cestu meče“ ani nikdy nezapomenu i kvůli tomu, za jakých okolností její překlad vznikal - okolnosti to byly opravdu extrémní, chyběl snad jen padající meteorit a řádící Godzilla. Překlad okořenili především dva lidé, Kryštof a Ondřej, narození minutu po sobě, kteří mi svou neustálou přítomností narušovali klidný spánek i pracovní morálku. Ale i když mě tehdy věčně doprovázely kruhy pod očima a stav ne nepodobný alkoholovému opojení, jsem na tento svůj překlad tak hrdý, jak hrdý jen překladatel na svůj překlad může být. Nezbývá mi, než abych se poplácal po rameni - Konstantine, tohle se ti opravdu povedlo :-) Přiznávám ale, že pro mě román představuje dosti citlivé (klidně bych řekl, že i bolavé) místo, neboť jsem si jeho vydání u nás opravdu v podstatě vypiplal: přesvědčil jsem nakladatele, domluvil práva, přeložil jsem samotnou knihu, napsal doslov, získal obálku ukrajinského výtvarníka Volodymyra Bondara, napsal PR článek, všechno, všechno, všechno. A doufal jsem, že to knize pomůže, že to nakopne její prodeje. Inu, mýlil jsem se trošičku... Kniha měla spoustu recenzí (kam jsem se s ní jen necpal!) na papíře i na internetu, všechny pozitivní, mnohé nadšené. Ale... Kniha se přesto neprodává! Nebo přesněji, neprodává se natolik dobře, aby to vydavateli stálo za publikaci dalších knih Oldie. Leč to bych to nebyl já, nenapravitelný entuziasta, abych to s těmito autory přesto nezkoušel dál a nesnažil se o jejich kvalitách přesvědčit další nakladatelství... P.S. Lidi, kupujte to prosím, prosím! Je to fakt dobrá kniha... a dobře přeložená! :-) Protože pokud prodeje nepůjdou nahoru, žádní další Oldie už u nás s největší pravděpodobností nebudou. |
|
 |
|
Tahle kniha je pro mě naprostá srdcovka, a to i přesto, že jinak mi Bulyčovovy knihy zase až tolik blízké nejsou. Příbeh skupiny lidí, uvězněné v nepřátelském, nehostinném světě, je napínavý, dojemný a plný naděje v člověka, v jeho schopnost odolat, vytrvat, nikdy se nevzdat. Kniha už česky mimochodem vyšla, a to ve dvou svazcích Slyšel jsem Zemi a Země je příliš daleko, ale tehdy v 80. letech minulého století se jednalo o výrazně zkrácená, okleštěná vydání; až nyní vyšla „Osada“ souborně, v nezkrácené podobě. Román se mi překládal velmi dobře, snadno a rychle (obzvlášť to vyniklo po všech peripetiích s „Cestou meče“), hodně rychle jsem s autorem najel na stejnou vlnu a pak už jsem po textu klouzal naprosto hladce, prakticky bez zádrhelů... Pro tuhle knihu jsem si také vůbec poprvé nechal napsat doslov „na míru“. Jeho autorem je Michail Manakov z Čeljabinsku, velký odborník na život a tvorbu Kira Bulyčova. Vydání knihy se nějakou dobu posouvalo kvůli absenci vhodné obálky, ale tento problém se v létě 2015 podařilo překonat, a tak kniha na sklonku srpna konečně vyšla. Podrobnou recenzi románu si můžete přečíst zde. |
|
 |
|
V létě 2014 jsem domluvil vydání kratičké povídky Oldie v časopise Pevnost. S odstupem času si říkám, že jsem možná měl sáhnout po nějakém jiném jejich díle, protože „Osmý kruh podzemky“ je sice fajn povídka, ale přece jen na poměry Oldie dost obyčejná, průměrná... Ale lepší něco než nic - navíc je literární část Pevnosti dosti omezená jak co se rozsahu, tak i co se financí týče. Uvidím, jak dopadne mé jednání s XB-1... |
|
 |
|
Zatímco překlad „Osady“ byl pro mě víceméně snadný, nelze již totéž říci o tom následujícím - „Bezmocných tohoto světa“, posledním románu Borise Strugackého. Kniha obsahuje větší než malé množství citátů a zjevných či skrytých odkazů na díla (nejen ruských) klasiků, takže součástí mé práce byly i návštěvy v knihovně, kde jsem dohledával již existující překlady románů i básní, aby si hru „kdo to napsal, kdo to pronesl“ mohl případně zahrát i český čtenář (tedy bude-li mít chuť). Jinak jsou „Bezmocní“ román, který jsem plně docenil až při druhém přečtení. Ač krátký, je to složitý, vícevrstevnatý příběh, jenž po čtenáři vyžaduje maximální míru pozornosti, naprosté soustředění a také schopnost si ledasco domyslet. Kniha je to úžasná, ale ne pro každého - Strugačtí (a samotný Boris) v poslední fázi své tvorby už rozhodně nebyli autory běžné sci-fi a fantastický prvek v jejich dílech představoval spíše prostředek nežli cíl... Doslov k této knize pro mě napsal Vladimir Borisov z města Abakan - a schválně vám nepovím, kde to je :-) Jelikož se mi pro knihu povedlo získat literární grant (časově omezený) z Ruska, od Fondu Michaila Prochorova, Triton s jejím vydáním příliš neotálel - vyšla již začátkem listopadu 2015, čili zhruba půl roku po odevzdání překladu. Podrobnou recenzi románu si můžete přečíst zde. |
|
 |
|
V červnu 2016 mi mezi překladem druhého a třetího dílu „Domu, ve kterém...“ zbylo trochu času, a tak jsem se rozhodl, že konečně zkusím realizovat svůj dávný plán - dostat nějakou ruskou fantastickou povídku na stránky časopisu XB-1. Je to bohužel sázka do loterie: text v originále si tady dneska dokáže přečíst jen málokdo (přímo v XB-1 by sice jednoho takového člověka měli, ale tomu se holt nechce), takže člověk musí překládat naprosto bez záruky, že z toho něco vzejde, protože Martinu Šustovi, který má v XB-1 na starosti zahraniční povídky, se text samozřejmě nemusí líbit a nemusí ho přijmout k uveřejnění. Tentokrát jsem ale (na rozdíl od odmítnuté povídky „Vitraje patriarchů“) nedělal práci zbytečně. Vlastně jsem tak trochu sázel na jistotu, a když Martin říkal, že by se mu nejvíc hodila space opera, vybral si tedy k překladu právě space operu - povídku „Setkání s Bohem“ známého ruského spisovatele Andreje Livadného, který se na tento subžánr už leta letoucí specializuje (i když podotýkám, že mně samotnému space opera nic moc neříká). Musím se přiznat, že pro mě překlad těch zhruba 35 normostran nijak zvlášť jednoduchý nebyl - musel jsem si poradit s řadou sci-fi reálií, které mi jsou z překladatelského hlediska cizí. Aspoň že celá ta moje snaha k něčemu byla - Martin povídku přijal, i práva se podařilo domluvit (a také jsem se při té příležitosti seznámil se samotným autorem). Martin Šust se navíc nebrání další spolupráci, takže by se v dohledné době mohla na stránkách XB-1 objevit i nějaká další ruská sci-fi (tahle byla mimochodem první po zhruba deseti letech, když budu počítat ještě časopis pod starým názvem Ikarie). Uvidíme! (Jen tedy za mě osobně už by ta další povídka nutně nemusela být space opera.) |
|
 |
|
V létě roku 2015 jsem na svoje poměry celkem aktivně sháněl nakladatelství, které by mělo zájem o některou z knih na mém Seznamu přání. Odeslal jsem spoustu mailů, dokonce jsem zkoušel i Facebook... No a nakonec to všechno dopadlo úplně jinak, než jsem očekával. Nakladatelství, u kterých jsem věřil, že bych je mohl zaujmout, mi buďto vůbec neodpověděla, anebo mě odmítla; zato z Fragmentu, o němž jsem do té doby nic kloudného nevěděl, mi odepsali, že shodou okolností právě plánují zahájit vydávání ruské fantastiky. Slovo dalo slovo... a dostal jsem smlouvu na překlad - ovšem nikoli knihy z mého seznamu, nýbrž románu arménské (ale převážně rusky píšící) autorky Mariam Petrosjanové. Upřímně řečeno, kniha „Dům, ve kterém...“ se sice už delší čas nacházela v mém hledáčku, ale přečtenou jsem ji do té doby ještě neměl. Prostě mě tak nějak nelákala - a to i přesto, že se ihned po svém vydání stala v Rusku obrovským hitem a v roce 2010 dokonce získala Ruskou cenu (Russkaja premia) za nejlepší román (což je úžasné, vezmeme-li v potaz, že tato literární prvotina za sebou nechala i knihy zavedených mainstreamových autorů). Dnes, po přečtení knihy, mohu jedině litovat, že jsem jí nedal šanci už dřív - je to opravdu, opravdu pozoruhodné dílo. Nesmírně složitý, vícevrstevnatý text, v němž se proplétají časové i dějové linie, mění se vypravěči a s nimi i úhel pohledu na tytéž události, text doslova dýchající atmosférou, text podmaňující si tu svou poetičností, tu hravostí, tu zase surovostí. Šedý dům, internátní škola pro tělesně i mentálně postiženou mládež, je vylíčena nesmírně živě - je to uzavřený a komplexní svět se svými zvláštními zákony, se svou hierarchií, vnitřními rozpory a pnutími, se svými legendami a pověrami. V češtině román vyjde ve třech dílech, což ale nepovažuji za nešťastné - celkový rozsah se totiž totiž blíží 900 normostran, a navíc zde jsou tři zřetelně vymezené, oddělené části. První z nich, s podtitulem „Smečka ze čtvrtého pokoje“ (původní podtitul „Kuřák“ - podle jména jedné z hlavních postav - v nakladatelství bohužel neprošel), jsem odevzdal začátkem února 2016 a vyšel hned v září téhož roku. Text se mi překládal dobře, běz větších zádrhelů, bez zásadních záseků (ve srovnání třeba s „Bezmocnými tohoto světa“ bylo tohle ryzí potěšení). Za zmínku určitě stojí i pečlivá redakční práce Jakuba Šedivého; vlastně se mi snad poprvé stalo, že mi překlad z ruštiny redigoval někdo, kdo sám rusky doopravdy umí. |
|
 |
|
K překladu druhého dílu „Domu, ve kterém...“ mohu napsat snad jedině to, že probíhal rychle. Práce začala koncem února 2016 a koncem května už nebylo co řešit. Necelých 300 normostran za tři měsíce je na moje poměry pracujícího a malými dětmi obdařeného člověka hodně solidní výkon. Faktem ovšem je, že se mi kniha překládala opravdu dobře. Těch pár obecnějších překladatelských oříšků jsem rozlouskl už v prvním díle, no a když se člověk v Šedém domě zabydlí, písmenka mu na obrazovku počítače skáčou skoro sama od sebe. Kniha spatřila světlo světa koncem března roku 2017. |
|
 |
|
K překladu třetího a posledního dílu „Domu, ve kterém...“ toho mohu napsat snad ještě méně než ke „dvojce“. Začal jsem v červenci, práce mi šla rychle od ruky a překladatelských problémů, na které jsem narazil, byla jen hrstečka (navíc se nejednalo o nic zásadního). A stejně jako se obyvatelé Domu bojí ukončení, bál jsem se i já konce tohoto překladu - Dům byl koneckonců de facto rok nedílnou součástí mého života a Sfinga, Kuřák, Tabákí i všichni ostatní se pro mě stali něčím na způsob blízkých známých, ne-li rovnou přátel. Jenomže ukončení je zkrátka neodvratné - pro mě nastalo v říjnu 2016, kdy jsem udělal poslední tečku za zhruba 340 normostranami poslední knihy a odeslal je do nakladatelství. Román si v nakladatelství nějaký čas poležel - jednotlivé díly trilogie „Dům, ve kterém...“ totiž měly být vydávány půl roku po sobě a nakladatelství Fragment se tohoto původního plánu drželo velice striktně. Na knižních pultech se tedy „Prázdná hnízda“ objevila teprve koncem září 2017. |
|
 |
|
Co udělá zanícený překladatel, když ví, že ho čeká vyhazov ze zaměstnání, když má další dítě na cestě, a ještě k tomu podepsané smlouvy na překlad dvou románů, kterým by se měl přednostně věnovat? Samozřejmě, že se pustí do něčeho úplně jiného, co mu přinese jen malý (případně dokonce žádný) zisk! V lednu 2017 jsem tedy dal dohromady překlad „Misionářů“, své oblíbené novely manželů Lukiných, abych ho pak nabídl Martinu Šustovi z časopisu XB-1. Kdyby Martin tento poměrně rozsáhlý (asi 75 NS dlouhý) text odmítl... hm, no řekněme, že bych z toho úplně nadšením neskákal. Naštěstí všechno znovu, stejně jako v případě „Setkání s Bohem“, dobře dopadlo - novela se Martinovi líbila, takže jsem mu zprostředkoval kontakt s autorem, ti dva si navzdory mírným jazykovým nesrovnalostem plácli, no a nakonec se „Misionáři“ objevili v květnovém XB-1 (kde spolkli zhruba třetinu rozsahu čísla). Tak snad to nebylo naposledy! Hlavně ovšemže proto, že se za každou ruskou povídku, kterou tady protlačím k vydání a přeložím, odměním panákem kvalitní vodky - a za román klidně i dvěma :-) |
|
 |
|
Tím, že mi tuto knihu nabídlo k překladu, mi nakladatelství Triton vlastně splnilo můj mladický sen. „Odsouzené město“ je totiž jedním z hrstečky románů, o nichž mohu říct, že mě doopravdy hodně ovlivnily, že mi snad dokonce změnily život (a tohle já rozhodně nevykládám o každém). I když jsem ji v mládí četl mockrát, nyní - po více než deseti letech od posledního přečtení - jsem knihu přece jen otevíral s určitými obavami. Zapůsobí na mě stejně jako kdysi? Bude se mi ještě vůbec líbit? Naštěstí byly všechny mé obavy liché - „Odsouzené město“ je pořád stejně skvělé. Vlastně jsem z něho snad ještě nadšenější než kdysi, i když jsem teď možná ocenil trochu jiné stránky tohoto díla a k srdci mi přirostly trochu jiné postavy... „Odsouzené město“ je pro mě opravdovým vrcholem celé tvorby Strugackých - je tady absurdnost „Lesa“ a „Pohádky o Trojce“, jsou tady morální dilemata „Je těžké být bohem“ a „Brouka v mraveništi“, jsou tady dokonalé popisy cizoty a nepochopitelného neznáma, tolik vlastní „Pikniku u cesty“, a koneckonců taky celá hromada autobiografičnosti (právě ve „Městě“ a v „Kulhavém osudu“ toho bratři sami o sobě odkrývají asi nejvíc). O to víc mě mrzí, že předchozí český překlad tohoto románu je prostě... slabý. Neříkám, že vyloženě špatný, protože překladatelé použili leckterá zajímavá řešení, jenomže taky nemilosrdně osekávali, zjednodušovali nebo dokonce přímo měnili význam (stačí se podívat na překlad samotného názvu). Chápu, že tahle knížka je z překladatelského hlediska zatraceně těžká, ale když jsem si tzv. „Městem zaslíbených“ listoval, nad některými věcmi mi občas zůstával rozum stát. Bral jsem tedy tento svůj překlad i jako možnost konečně zjednat nápravu... Ale o tom, zda se mi to povedlo, si budou muset udělat obrázek sami čtenáři. Každopádně, navzdory obtížnosti textu jsem překládal poměrně rychle. Práce mi trvala pouhé tři měsíce (únor - duben), ale také je pravda, že jsem se „Městu“ snažil věnovat každičkou volnou chvilku. Navíc mohu říci, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, aby kniha v češtině vypadala tak, jak má, a že víc už toho coby překladatel jednoduše nesvedu... Nakladatelství Triton s vydáním knihy příliš neotálelo, a tak se na pultech knihkupectví objevila koncem února 2018. |
|
 |
|
Další, v pořadí již třetí ruská sci-fi povídka, kterou se mi povedlo přeložit a dostat do časopisu XB-1. Tahle byla na rozdíl od „Misionářů“ relativně krátká, takže jsem nad jejím překladem nestrávil zase až tolik času (a taky by mě až tolik nemrzelo, kdyby ji Martin Šust odmítl). Každopádně doufám, že nyní již mám pomyslný „klíč“ k branám XB-1 a že se na stránkách tohoto časopisu budou postupně objevovat i další mnou vybrané povídky. Čili si toho panáka vodky za odměnu jistě zasloužím... I kdyby jenom malého :-) |
|
Dosud nevydané překlady:
 |
|
U tohoto překladu jsem si asi nejméně jistý, zda někdy vyjde, nicméně mě ani všechny ty roky nedokázaly připravit o optimismus... Rozsáhlou povídku Oldie (já si s nimi prostě nedám pokoj!) jsem nejprve nabídl Pevnosti (a odtud mi neodpověděli) a potom XB-1 (kde ji odmítli). Nyní mi tedy leží v „šuplíku“ a čeká na nějakou šťastnou konstelaci hvězd. Třeba někdy... jednou... možná... Ona je totiž opravdu dobrá! |
|
 |
|
S rozsáhlým literárním dílem manželů Mariny a Sergeje Ďačenkových jsem se seznamoval postupně. S každou další knihou, kterou jsem si od nich přečetl, stoupali v mých očích stále víc a víc, až se nakonec dostali mezi naprostou špičku v mém pomyslném autorském žebříčku. Je jen málo spisovatelů, u nichž si mohu jistý, že budu s každou jejich novou knihou, kterou otevřu, spokojený. A manželé Ďačenkovi patří mezi ně. Přinejmenším mě tedy ještě ani jednou nezklamali. Asi jsme spolu naladění na stejnou literární vlnu či co... Na překlad jejich zatím asi nejúspěšnějšího románu „Vita nostra“ jsem si brousil zuby delší dobu, jenže ho zkrátka nikdo nechtěl vydat. Fragment (na který jsem v tomto směru sázel nejvíc) se pořád ne a ne k něčemu rozhoupat. Nakonec se věci hnuly teprve poté, co do Prahy přijela Natalja Ščerba (autorka populární série Časodějové), která na obědě se zástupci nakladatelství zmínila „Vita nostra“ jako jednu ze svých nejoblíbenějších knih. Po tomto prohlášení si v nakladatelství vzpomněli na má doporučení a v mailové schránce mi konečně přistála překladatelská smlouva licenční. A upřímně řečeno je to opravdu velká škoda (pro české čtenáře), že se s vydáním knihy tak dlouho otálelo. Tento román má totiž potenciál stát se skutečně populárním - daří se mu obratně klouzat po tenkých hranicích mezi žánry, a tak dokáže oslovit to nejširší publikum. A o čem vlastně vypráví? O vcelku obyčejné dospívající dívce jménem Alexandra Samochinová, která po dokončení střední dostane nabídku, jíž nelze odmítnout, a je proti své vůli nucena nastoupit na záhadnou Vysokou školu speciálních technologií v zapadlém provinčním městečku. Ona i všichni její nedobrovolní spolužáci jsou rázem postaveni před řadu otázek. Proč byli vybráni právě oni? Proč se musejí učit nazpaměť tuny nesmyslných textů? A proč ti z nich, kdo neuspějí u zkoušek, beze stopy mizí? Tolik otázek, ale žádné odpovědi na ně... Jistě, jistě, když to napíšu takhle, někoho možná napadne, že je to jenom nějaký další klon Harryho Pottera, Vampýrské akademie, nebo bůhvíčeho ještě... Ale pokud to někoho napadne, bude ten někdo vedle jak ta jedle. Vita Nostra je mix školního a iniciačního románu, v němž je na prvním místě proces dospívání hlavní hrdinky, její hledání místa v životě, ve světě. Fantastický prvek, ono mystično, je sice všudypřítomný, ale ve skutečnosti představuje spíše prostředek nežli cíl. Hm, teď mě zase napadá, že když to napíšu takhle, tak by zase někoho mohlo napadnout, že to musí být šílená nuda, ale to ten někdo bude zase vedle jak ta jedle. Není to nuda. Už si ani nevzpomínám, kdy se mi naposledy nějaká knížka četla takhle dobře... A to je to prosím čtení možná víc dívčí, než na jaké jsem zvyklý, ale v tomto případě mi to vůbec nevadilo. Kniha se mi nepřekládala snadno. Ďačenkovi mají zvláštní sloh, který je sice přívětivý čtenářsky, ale již nikoli překladatelsky (nebo alespoň mně chvíli trvalo, než jsem se s ním dostal do souladu). Ale za to, že mi nakonec práce trvala celých šest měsíců (od června do listopadu 2017) nakonec nemohla ani tak obtížnost textu jako spíš řada vnějších okolností. Nové dítě, nová práce, nový dům... Zkrátka, život tomuto překladu naházel pod nohy poměrně dost klacků i klacíků. Nakonec jsem ho ale přece jen odevzdal (překlad, ne život) a kniha by měla spatřit světlo světa někdy v srpnu nebo v září 2018. |
|
 |
|
Sergeje Lukjaněnka a jeho tvorbu mám opravdu rád. Především tedy tu ranou, z 90. let minulého století, protože v poslední době mistrovy knížky jaksi ztratily duši (i když jsou pořád napsané s velkou řemeslnou zručností). Z různých důvodů jsem se ale k překládání jeho románů nikdy pořádně nedostal (tedy když nebudu počítat Zlou dobu pro draky, kterou napsal spolu s Nikem Perumovem), třebaže jsem si to vždycky chtěl vyzkoušet. Když tedy mé oblíbené nakladatelství nutně potřebovalo člověka, který by převedl do češtiny Lukjaněnkův poslední román „Kvazi“, váhal jsem jen relativně krátce... O samotné knize si můžete dozvědět víc z této recenze. Zde bych snad jen poznamenal, že to na Lukjaněnkovy současné poměry vůbec není špatná věc (ve srovnání s všelijakými Konkurenty, Pohraničími atd.). Není to sice nic, z čeho by člověk padl na zadek, ale čte se to opravdu dobře, a jelikož se jedná o samostatný román (který ovšem možná bude mít pokračování), všechno je v něm pěkně uzavřené, má to hlavu a patu, prostě to k sobě sedí a dává to smysl. Oceňuji také humor – slovní i situační, vycházející z interakce dvou naprosto rozdílných policajtů... Lukjaněnkovy politické názory sice v textu sem tam problesknou (jak už je u autora v poslední době zvykem), ale pořád to z knihy nedělá žádnou agitku. Zkrátka, je to takové příjemné čtení... Bohužel, překlad tohoto románu také provázel snad nejkritičtější nedostatek času, který jsem jako překladatel kdy zažil. Text není dlouhý (kolem 320 normostran) ani bůhvíjak obtížný, ale přesto jsem nad ním strávil skoro pět měsíců (od půlky ledna do začátku června 2018). Nezbývá než doufat, že životní okolnosti budou nadále k mé překladatelské dráze vlídnější... Mé oblíbené nakladatelství na vydání románu celkem spěchá, takže by měl spatřit světlo světa ještě před Vánocemi 2018 (odhadem v listopadu). |
|
Mé překladatelské aktuality a plány:
V červnu 2018 jsem po pět měsíců trvající práci konečně odevzdal překlad románu Sergeje Lukjaněnka Kvazi. Mé další překladatelské plány zatím zůstávají trochu mlhavé; prozradím jen, že se snad rýsuje možnost odmazat z mého Seznamu přání další knihu...
.