Sergej Lukjaněnko: Kvazi

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Bývaly doby, kdy jsem otevíral každou novou knihu Sergeje Lukjaněnka v předtuše ne-li přímo mimořádného čtenářského zážitku, tak alespoň poctivého, poutavého fantastického čtiva, které nebude hloupé a zpříjemní mi několik následujících dní. Ale ty časy jsou pryč. Když některou z nich otevírám dnes, očekávám jen další zklamání. Po brakových Konkurentech, nastavované kaši v podobě Hlídek (Nové a Šesté) a poněkud rozporuplné Stráži (úvodního románu ze sdíleného světa Pohraničí) jsem Lukjaněnkovi jako autorovi jednoduše přestal věřit. Kvazi, jeho zatím nejnovější román, který v Rusku vyšel začátkem srpna 2016, jsem proto bral do ruky se značnou dávkou skepse...

Tak tedy – byla nebyla (nebo spíš bude nebude) jedna zombie apokalypsa. Nikdo dodnes neví, co ji způsobilo, zda nějaký virus, prion, anebo zvláštní chemikálie, ale ve výsledku se každý člověk, bez ohledu na to, jak zemřel, zanedlouho znovu probudil k životu... coby tupý a krvelačný, po (nejen lidském) mase bažící netvor, revenant, „povstanec“. Nákaza, pokud to byla nákaza, se přehnala světem a nezanechala v něm kámen na kameni. Lidstvo však přežilo, jen se mu poněkud zmenšil životní prostor. Deset let po katastrofě stále fungují televize a internet, létají letadla, točí se filmy. Města se sice změnila v pevnosti, za jejichž betonovými hradbami číhá smrt, ovšem životy miliardy lidí, obklopené šesti miliardami „povstanců“ se zase až tolik nezměnily.

Hned od počátku se začal mezi „povstanci“ objevovat nový druh živých mrtvých – silných, houževnatých, ale hlavně inteligentních, uchovávajících si vzpomínky z předchozího života. Tito tvorové, nazývaní kvazi, neumějí lhát, postrádají běžné lidské city a nedokáží se rozmnožovat. Na druhou stranu jsou schopni do jisté míry ovládat „povstance“ a pokud měli za života nějakou jednu silnou stránku, nějakou vášeň, mohou ji časem vybrousit k nevídané dokonalosti (mají na to ostatně plus mínus celou věčnost). Nikdo neví, jak vlastně kvazi vznikají, ale postupně jich přibývá a problém, kterak vyřešit jejich soužití s lidmi, začíná být čím dál palčivější.

I když má Denis Simonov z moskevské policie na starosti právě záležitosti mrtvých, nemá kvazi rád. A „povstance“ už vůbec ne. Sice by správně měl odvádět čerstvě oživlé nebožtíky do speciálních rezervací, aby tam mohli čekat na proměnu v kvazi (která však rozhodně není samozřejmá), ale při své práci dává před plastovými pouty přednost mačetě. Když s ním jeho nadřízené dojde trpělivost, přidělí mu k jeho pramalé radosti parťáka, starého policistu Michaila, který během apokalypsy zemřel, povstal z mrtvých a po čase se změnil v kvazi. Ti dva, muž a nemrtvý, jsou pověřeni objasněním vcelku obyčejného případu vraždy. Postupem času ale zjišťují, že se za tím skrývá mnohem víc, na povrch vyplouvají nejrůznější skryté motivy a vyšetřování zločinu se mění v závod s časem a boj o osud celého světa.

Sergej Lukjaněnko ve své knize poutavým (pro mě až překvapivě poutavým) způsobem vylíčil svět, v němž se mrtví nedlouho po své smrti znovu probouzejí a brousí si zuby na živé. Berte to jako takový Walking Dead, ve kterém se ovšem celou apokalypsu povedlo do jisté míry „ukočírovat“. Autor měl při volbě prostředí opravdu šťastnou ruku, protože mu poskytlo velkou spoustu motivů, s nimiž může pracovat a rozvíjet je. Ve světě, kde strach ze smrti získal nový rozměr, tak máme pečlivě střežené domovy důchodců a jednotky intenzivní péče, babičky, které jejich rodiny přes noc pro jistotu zamykají, nebo náramky, jež při selhání životních funkcí okamžitě alarmují policii... Jsou tu speciální útulky pro „povstance“, jejichž žijící příbuzní doufají, že se jejich blízcí po čase promění v kvazi... Jsou tady nejrůznější církve, které se (se střídavými úspěchy) vypořádávají s fenoménem masového zmrtvýchvstání... Všemožná hnutí za práva živých i mrtvých... Zkrátka, všelijaké zajímavé nápady, postřehy a vsuvky se zde vyskytují v množství o hodně větším než malém. Lukjaněnko navíc píše nečekaně svižně (skoro jako zamlada), s humorem a nadsázkou, s fůrou (pop)kulturních odkazů (i když tu ruské se v překladu asi ztratí). Kvazi je zkrátka román, který mě potěšil, třebaže jsem od něho původně moc neočekával (nebo možná právě proto).

Samozřejmě, že není všechno jenom růžové. Svět je sice vyšperkovaný spoustou detailů, ale žádnou ucelenou mozaiku tyhle střípky bohužel nedávají. Prostředí, v němž se román odehrává, je ve skutečnosti načrtnuté jen letmo, z globálního hlediska se toho o něm mnoho nedozvíme. Jak fungují zbylé státy (a jak teď vlastně vypadá politická mapa), jak se po apokalypse zotavila ekonomika, jak probíhá zásobování potravinami a surovinami... Pár narážek mezi řečí by tu sice bylo, ale to je asi tak všechno. A upřímně, asi je lepší nad tím vším moc nepřemýšlet, protože jinak začne Lukjaněnkem vytvořený svět povážlivě praskat ve švech. Představa dvacetimilionové Moskvy, obklopené hordami věčně hladových „povstanců“, jak pouhých deset roků po katastrofě žije de facto normálním životem, je... No řekněme, že mně osobně to tedy zrovna věrohodně nezní. Na druhou stranu, ona ta masová fantastika je prostě masová fantastika, nic víc, nic míň. A jako taková by se taky měla brát. Nač nad ní zbytečně dumat, když si ji můžeme jednoduše užívat?

Co už je z mého pohledu větší slabina, tak to je příběh a jeho výstavba. Kvazi sice není moc dlouhý román (v originále má nějakých 350 stran), ale obávám se, že by se to zásadní dalo odvyprávět i na podstatně menším prostoru. Zbytek rozsahu tvoří vycpávky. Jasně, ony jsou kolikrát opravdu úžasné, tyhle vycpávky (nebo dějové odbočky, chcete-li), vtipné, dokonce s dílčími pointami, ale mnohdy jsou zase, abych tak řekl, WTF (třeba setkání s „ruským Mad Maxem“, to se snad ani jinak nazvat nedá). Jsou tam zkrátka jenom proto, aby tam byly a kniha se tím opticky prodloužila – na příběh nemají sebemenší vliv. Kdyby Lukjaněnko věnoval víc prostoru samotnému vyšetřování a pnutí mezi oběma různorodými hlavními hrdiny, udělal by z mého pohledu líp a jako celek by pak kniha působila soudržněji. Protože takhle to místy vypadá, že si autor stanovil (nebo mu snad byl stanoven?) nějaký maximální rozsah a on se ho za každou cenu snažil beze zbytku naplnit.

Jak je mým špatným zvykem, pustil jsem se do remcání, i když původně jsem chtěl tenhle román pochválit. Tak ho tedy pochválím teď, úplně na konci. Kvazi je dobrá kniha, povedená, čtivá, dokáže pobavit, dokáže zaujmout. Vrchol Lukjaněnkovy tvorby to sice není (ten už asi ani nepřijde, protože podle mě je autor jednoduše za zenitem), ale nebojím se říct, že je to nejlepší věc, jakou napsal za posledních, řekněme, deset let. A dokonce se ani nebráním setkání s Denisem a Michailem na stránkách dalšího románu – budu k tomu mít příležitost snad už příští rok, protože Lukjaněnko nedávno (září 2016) začal pracovat na druhém dílu (což dává smysl, protože i když je příběh Kvazi relativně uzavřený, možností, jak pokračovat, se nabízí spousta). Pro mě má tedy rovnice populární žánr + populární autor celkem příjemný výsledek. Snad si ji už budou moci spočítat i čtenáři tady u nás... a nebudou na to muset čekat několik let.

HODNOCENÍ: 70%

ODKAZY: Goodreads

Zpět na přehled recenzí