Pavel Korněv: Led

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Hned úvodem bych rád poznamenal, že jsem dosud nedržel v ruce překlad do češtiny a že toto je recenze originálu. Nevím, jak si překladatelka poradila s některými v knize použitými názvy či termíny, a uvádím je tedy v té podobě, jak bych je překládal já sám. Tak tedy...

Občas se to holt stává – sedíte si s přáteli u táboráku, opékáte si buřty, popíjíte pivko, pak si jdete kousek stranou odskočit… A když se potom chcete vrátit, najednou zjistíte, že táborák je pryč, že vaši přátelé jsou taky pryč a že kolem sebe máte jenom hustý, tmavý, nevlídný les. A že se opravdu, ale opravdu citelně ochladilo… Vítejte v Příhraničí, světě nesvětě, kam je jednoduché se dostat, ale odkud se už nedá vrátit.

Pavel Korněv, autor z ruského Čeljabinsku, zasadil svou románovou prvotinu do nesmírně zajímavého prostředí, kde se může odehrávat (a ostatně se také odehrává) ještě spousta dalších knih („spousta“ zatím rovná se osm, včetně jedné povídkové sbírky). Příhraničí je jakýmsi pomezím, zemí nikoho mezi naší realitou a neznámým cizím světem plným nestvůr a magie. Již po staletí mizí v našem světě jednotlivci, skupiny lidí, vzácně dokonce i celá města, aby se následně ocitla v zasněženém panství věčné zimy, hájemství draků, upírů, umrlců a vlkodlaků. Během té doby se v Příhraničí zrodilo několik mocenských center, opevněných měst, ovládaných rozmanitými polovojenskými uskupeními, magickými gildami i obyčejnými gangy. Politická situace v Příhraničí je komplikovanější než na Ukrajině – neustále se zde intrikuje, pletichaří, otevřeně i tajně se bojuje o moc. Člověk tu snadno může schytat jak kulku do hlavy, tak i ohnivou kouli třeba... taky do hlavy. A venku za hradbami se táhne široširá divočina, kde pro samé monstrum pomalu ani není kam šlápnout.

Hlavní hrdina románu, známý pod přezdívkou Led (případně Kluzkej) žije v Pevnosti, nejsevernějším městském státě Příhraničí, jenž se nachází přímo v cestě hord nestvůr, které se sem neúnavně valí z jiného světa. Má stálou práci – slouží v pevnostní Patrole – a pár kamarádů, na které se může spolehnout. Když se zrovna neúčastní nějakého toho nájezdu, tažení proti nestvůrám či lupičům, sužujícím venkov, věnuje se hospodským pitkám, karbanu a občas i nějaké té rvačce. Snad až na tu náklonnost k alkoholu a občasné výbuchy agresivity je to vlastně milý chlapík. Není mu tedy vůbec jasné, proč mu najednou klíčové mocenské skupiny Pevnosti začínají jít po krku. Aby se zachránil, prchá s malou skupinkou druhů do divočiny, ale i tady mu jsou v patách pronásledovatelé. Chce-li přežít, musí urychleně zjistit, komu a čím že to vlastně šlápl na kuří voko...

Román se čte dobře, autor má vypravěčský talent. Pravda, asi bych ho víc ocenil jako náctiletý, když jsem ještě hltal knížky od Kulhánka nebo Žambocha... V knize je až příliš mnoho „akce pro akci“... Nebo bezduché akce...? Nevím, jak to napsat, aby to nevyznělo blbě. Nic, prostě je tam hodně bojů, soubojů a bitevních scén, dobře vylíčených, to ano, ale přece jenom děj v zásadě neposouvajících o moc dál. Když třeba Led a jeho přátelé jdou lesem, tak na ně pomalu zpoza každého stromu vybafne nějaká bestie, jako by autor chtěl ukázat, jak bohatou má fantazii a kolik všelijakých potvor to jeho Příhraničí obývá. Ale dějově opodstatněné to moc není. Na druhou stranu je Korněv mimořádně dobrý v dávkování těch opravdu důležitých informací, takže se sice dozvíme hodně o tom, jak to v Příhraničí chodí a vypadá, ale téměř nic o podstatě, o původu tohoto „světa mezi světy“ – jen pár letmých, avšak o to zajímavějších narážek.

Právě samotné Příhraničí je něčím, co na knize oceňuji nejvíc, důvodem, proč ji mohu směle doporučit. Nejednou jsem se přistihl při pomyšlení, že by se báječně hodilo pro nějakou počítačovou hru; napadl mě Fallout, ale ještě mnohem víc třeba Gothic (musím se mrknout, jestli už podle toho v Rusku třeba opravdu něco neudělali). Jasně, občas člověka otravuje popis všech možných zbraní, artefaktů či talismanů, které si s sebou hrdinové nesou (nebo které seberou padlým nepřátelům), ale to už je, hádám, otázka vkusu. Pokud má někdo rád zbraně, přijde si na své – autora muselo vymýšlení magicky všelijak vylepšených pistolí, pušek a samopalů náramně bavit.

Na hlavního hrdinu jsem si musel zvykat, ale když se mi to povedlo, byl mi nakonec i vcelku sympatický, fandil jsem mu. Není to ani klaďas, ani antihrdina – prostě se jen snaží přežít (a jelikož je to už zkušený veterán Příhraničí, daří se mu to celkem dobře). A samozřejmě, jak už to s akčními hrdiny dneška bývá, je to cynický hláškař, mistr slovního humoru... Ne, vážně, občas je i vtipný, byť nezřídka spíš takovým tím puberťáckým způsobem. Ostatní postavy mu, co se týče hlášek, zdatně sekundují, ale jinak jsou vykreslené relativně ploše. Ale že čtenáři nepřirostou k srdci, nakonec zas tak moc nevadí – aspoň mu pak nebude tolik líto, až umřou.

Ještě jednou zopakuji, že jsem český překlad knihy neviděl – mohu pouze za sebe zhodnotit, nakolik obtížná by v tomto případě mohla práce překladatele být. Na první pohled by se mohlo zdát, že to bude jednoduchá záležitost, že stačí jenom mít dostatečně čtivý a úderný styl pro popis akčních scén. Žádné velké dohledávání reálií a historických souvislostí, pátrání po skrytých narážkách a odkazech, poezie... Nicméně, je tu jedna věc, na kterou musím upozornit a na které by si i ruštiny přiměřeně znalý člověk mohl vylámat zuby – v knize se totiž často mluví (nebo myslí) velice moderním jazykem, hovorovým a částečně i nářečním. Občas se mihne i argot plus nějaké to jadrné výrazivo dnešní mladé generace. A právě tady by si mohl překladatel u některých pasáží velmi nepěkně naběhnout...

Závěrem mohu říci, že je Led poctivá akční fantasy z nevšedního prostředí, na poměry v této kategorii panující kvalitní počtení. Je navíc třeba poznamenat, že jsem měl k dispozici pouze první vydání z roku 2005; v roce 2014 prý autor svou prvotinu zredigoval a český překlad by měl vycházet již z této nové, upravené podoby textu. Je tedy možné, že něco z toho, co jsem tu kritizoval, už neplatí (nebo že se tomu aspoň „obrousily hrany“). Zkrátka a dobře, nemusíte se bát loknout si vodky, nasadit ušanku, připnout si lyže a rozjet se do zasněžené tajgy. Určitě vás to nezabije… a co vás nezabije, to by vás třeba mohlo navnadit na další díl.

HODNOCENÍ: 65%

ODKAZY: Goodreads, Databáze knih, Legie

Zpět na přehled recenzí