Pavel Korněv: Oslnivý

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Pavel Korněv je sice relativně mladý autor (ročník 1978), ale během své jen asi deset roků trvající tvůrčí dráhy se stačil stát velkou hvězdou ruské akční fantastiky. Jméno si udělal hned díky své první sérii Příhraničí, s jejímiž úvodními díly (Led a Kluzký) se už mohli seznámit i čtenáři u nás. Leč nejen Ledem živ je člověk, a tak Korněv v dalších letech nejenže mrzl v Příhraničí, ale také bojoval s běsy z Propasti (série Exorcista), anebo vyšetřoval zločiny v bizarním Podzimním městě. V roce 2015 mu pak zničehonic vyšel steampunkový román Oslnivý (ve dvou dílech – Oslnivý a Nelítostný –, ale de facto se jedná o jediný celek, rozdělený z důvodu přílišného rozsahu), který na ruské fantastické scéně způsobil nemalé pozdvižení a získal si spoustu fanoušků.

Steampunk vlastně ještě ani dnes není pro ruskou fantastiku něčím úplně typickým. Hodně dlouho zůstával stranou pozornosti jak autorů, tak vlastně i čtenářů, a teprve v posledních několika letech začíná získávat na oblibě. Za zatím asi nejlepší ruské žánrové dílo osobně považuji Sedmihláska (Peresmešnik) Alexeje Pechova (najdete ho i na mém Seznamu přání), což je mix steampunku a městské fantasy, mimo jiné ovlivněný Miévillovým Nádražím Perdido. Korněv se ve svém Oslnivém vydal odlišnou cestou – místo pozvolnějšího zkoumání a objevování fantastického velkoměsta vsadil (jak je u něho zvykem) naopak na zběsilé tempo a rychle se střídající akční pasáže. Děj navíc nezasadil kamsi mimo náš prostor a čas, nýbrž pěkně sem k nám, na naši matičku Zemi.

V Korněvově alternativním světě byl kdysi na hříšné lidstvo seslán strašlivý trest – z nebes se snesli padlí, prakticky nezranitelní a nepřemožitelní, téměř všemohoucí. Středověk se proměnil v opravdovou dobu temna a lidé, nicotní smrtelníci, se chvěli pokaždé, když oblohu zastínila křídla krutých nesmrtelných vládců... Leč na každou svini se vaří voda, aneb, slovy jednoho z hrdinů knihy „každý hoří, jenom je potřeba najít ten správný katalyzátor“. Lidé po špetkách hromadili vědomosti a zvolna roztáčeli soukolí pokroku, až nakonec zhruba padesát let před událostmi románu během Noci titanových nožů svrhli nadvládu padlých a znovu opanovali svět. Věda, jež lidstvu navrátila svobodu, se stala bezmála náboženstvím a Dobrotivá elektřina, kladivo na nadpřirozené tvory, něčím na způsob modly. Napříč kontinenty a oceány se rozprostírá Druhá říše, říše lidí, jejíž metropolí je úchvatný Nový Babylón. Nebe brázdí říšské vzducholodě, po mořích se plaví eskadry pancéřových křižníků a na odstavných kolejích stojí připravené obrněné vlaky... Ale navzdory veškerému technickému pokroku minulost ještě stále není tak docela pryč; dál číhá v nejtmavších koutech a čeká, trpělivě čeká na příležitost k návratu...

Mladý potomek šlechtického rodu, Leopold Orso, patří k oslnivým, lidem, jejichž předky kdysi potřísnila krev padlých a obdařila je zvláštními, unikátními schopnostmi. Konkrétně Leopold dokáže cítit a v omezené míře i zhmotňovat cizí strachy a obavy... Asi není třeba podotýkat, že se mu tato schopnost bude velice hodit. Má totiž kromě ní ještě jednu další – dělat si nepřátele a dostávat se do problémů. V těch vězí Leopold hned od začátku až po uši: je na mizině (podlý strýček mu brání v přístupu k rodinnému jmění), dluží peníze lidem, kteří trpí naprostou absencí smyslu pro humor, a o práci u police, která je jeho jediným (byť celkem skromným) zdrojem příjmů, nejspíš brzy přijde; vrásky mu přidělává také prokleté rodové sídlo, dotěrný a ne tak docela imaginární přítel z dětství i jistá smlouvička, kterou ve chvíli nouze uzavřel s pekelníkem, no a aby to nebylo málo, je tu ještě nešťastná a neopětovaná láska (což je samozřejmě zdaleka nejhorší). Leo se v tom všem plácá a zabředává do toho čím dál víc. Nepřátel mu utěšeně přibývá, a jsou také stále větší a mocnější... Bude to zkrátka chtít i větší a mocnější zbraně, o pořádné dávce štěstí ani nemluvě.

Pavel Korněv má hned několik předností, které nemohu nezmínit. Tou první je úžasně úsporné dávkování informací. V Oslnivém možná nejde tak daleko jako v sáze o Ledovi, kde se podstata Příhraničí více odhaluje až ve třetím nebo ve čtvrtém dílu, ale ani zde nedává svým čtenářům nic zadarmo. Se samozřejmostí sobě vlastní je vrhá rovnou do děje a nechává je tápat a tušit a čekat na nějakou, nezřídka letmo utroušenou vysvětlující poznámku. Ono je to koneckonců pochopitelné – vždyť postavy knihy historii svého světa znají, a tak o ní nepotřebují sáhodlouze rozjímat, případně o ní vést rozsáhlé dialogy. Pro zvědavého čtenáře jsou to často hotová muka... ale právě tato muka jsou jedním z důvodů, proč se lze od Oslnivého jen těžko odtrhnout. Tím dalším je samozřejmě Korněvův poutavý styl – některé pasáže (ať už je to souboj s vlkodlakem, zoufalý útěk katakombami s rozlíceným upírem v patách, anebo de facto celé závěrečné bum a bác) doslova berou dech, a když ho člověk konečně zase popadne, najednou s údivem zjistí, že už je o desítku stránek dál. Autor navíc ve své knize obohacuje steampunk snad o všechny žánry, v nichž psal svá předchozí díla (akční fantastika, dark fantasy a noirová detektivka) a výsledek působí až překvapivě vyváženě a nepřeplácaně.

Jistě, Korněvovo psaní má pořád svá úskalí a omezení. Možná by mi ani tak nevadilo, že jednotlivé části, na které je kniha rozdělena, připomínají (hlavně zpočátku) spíš samostatné povídky, což poněkud tříští ústřední dějovou linku. Jenomže ono je těch částí poměrně dost, a s tím se bohužel pojí skutečnost, že se toho v knize děje snad až příliš, že je doslova napěchovaná událostmi. Kdo četl Leda, ten už možná tuší, ale pro ty ostatní – pokud se hlavnímu hrdinovi může něco zlého přihodit, tak se mu to taky přihodí, a pokud může narazit na nějakou příšeru, tak na ni opravdu narazí. Ve výsledku jde protagonistovi po krku snad každý, komu se nelení (až se v tom čtenář začíná ztrácet), a já nevěřím, prostě nevěřím, že by to dokonce i takový kabrňák, jakým Leopold Orso bezpochyby je, dokázal přežít. A upřímně, doporučuji o knížce zase tolik nepřemýšlet, jinak byste si mohli všimnout logických skulinek, skulin, a možná dokonce i jedné dvou děr. Raději se kochejte tím, jak souboj střídá souboj, děj rychle ubíhá a příběh, přes množství nejrůznějších peripetií, vytrvale spěje do finále. Hm, no a kdybych byl ošklivý, snad bych ještě dodal, že když poznáte jednoho Korněvova hrdinu, tak je poznáte všechny. Leopold, Led nebo komisař Victor Gray (z dilogie Podzimní město) jsou drsní samotáři, žádní dobráci a lidumilové, ale taky ne beznadějní hajzlové; zkrátka chlapi, co v kritické situaci ukážou, že nemyslí jen sami na sebe... A i když se mezi nimi samozřejmě nějaké ty dílčí rozdíly najdou, v jádru, ve své podstatě jsou stejní. Ano, tohle bych tedy dodal, kdybych byl ošklivý, ale ošklivý naštěstí nejsem, takže to nedodám... Jejda.

Musím ale říct, že mi nic z výše uvedeného nezabránilo v tom, abych si Oslnivého jaksepatří užil. Korněv se během deseti let od vydání své románové prvotiny hodně vypsal, takže kdybych měl porovnávat Leda a Oslnivého... Kdepak, to snad ani nejde, to už jinde jsme, je to jiná vesnice. Sloh, zápletka, postavy... Ano, představte si, že i vedlejší postavy tady opravdu působí živě, už to nejsou žádné mluvící lepenkové figuríny na odstřel! O tom, že si dobrodružství Leopolda Orso v Rusku našla dostatek příznivců, svědčí i to, že autor momentálně (leden 2016) pracuje na další knize se stejným hrdinou, která by se měla jmenovat Padlý (Pavšij). Já osobně si ji nenechám ujít... a dokonce slavnostně přísahám, že se dožiju dne, kdy se série o oslnivém Leopoldovi dostane i na české knižní pulty! Omezím alkohol a začnu víc sportovat, budu dodržovat pitný režim i správnou životosprávu a... Jářku, no to by v tom teda byl čert!

HODNOCENÍ: 75%

ODKAZY: Goodreads (1. díl), Goodreads (2. díl)

Zpět na přehled recenzí