Dmitrij Rus: Propadnutí

Autor recenze: Konstantin Šindelář

V životě každého člověka jednou nastane okamžik, kdy si o sobě uvědomí, že už je starý. Jistě, ono se tomuhle zjištění dá dlouho a poměrně úspěšně vyhýbat. Ale i když se svou důchodcovskou Nokií předstíráte, že chytáte pokémony, realita vás nakonec stejně v nestřeženém okamžiku dostihne, a vy zjistíte, že zatímco jste chvilinku nedávali pozor, objevily se na světě věci, kterým jednoduše nerozumíte.

Promě takový okamžik pravdy nastal, když jsem poprvé otevřel knihu Propadnutí (hodně přibližný, pracovní překlad ruského Sryv), úvodní díl kultovní, masově populární série Hraj, abys žil původem ukrajinského autora jménem Dmitrij Rus.

O existenci specifického žánru LitRPG jsem měl do té doby pouze matné tušení; tento rozmáhající se fenomén mě prozatím zdárně míjel. Snad nebudu za pitomce, který nosí dříví do lesa, když na tomto místě vysvětlím, o co jedná. Typický LitRPG román je určený pro uhrovité, zamindrákované puberťáky, co si nemůžou sehnat holku a kterým už samotné ustavičné hraní počítačových her nestačí, takže si o nich ještě navíc musejí číst. Hm... Dobře, asi bych to mohl zkusit popsat nějak jinak. Tak tedy, děj typického LitRPG románu je zasazen do světa nějaké počítačové hry. A touto hrou zpravidla není Tetris ani Hledání min (i když si říkám, že by obojí mohlo být náramně vzrušující). Ne, typické LitRPG se samozřejmě odehrává v prostředí počítačové hry na hrdiny, velmi často (byť nikoli výhradě) sci-fi nebo fantasy. V podstatě tedy čteme o tom, jak někdo hraje nějaké MMORPG, jak si vytváří a rozvíjí svou postavu (leveluje a skilluje, že ano), jak dostává a plní questy, jak interaguje s NPC a ostatními hráči. (Předchozí větou se snažím dokázat své interní mládí.) Asi se nabízí otázka, proč by někdo měl číst takovou knížku, když si může zahrát skutečnou hru, ale tuto otázku jsem nucen ponechat bez odpovědi, protože prostě žádnou nemám. Každopádně, žánr RPG se zprvu utěšeně rozvíjel ve východní Asii, ale také v Rusku a okolních zemích, tedy v oblastech, které jsou pověstné zvýšenou koncentrací uhrovitých mladíků, tedy pardon, vášnivých obdivovatelů fiktivních světů. Nyní sebejistě kráčí směrem k samotnému lůnu euroatlantické civilizace a dobývá jednu její baštu za druhou...

Omlouvám se, ale zdá se, že mám čím dál větší problém s udržením nitě, i když je to vzhledem k mému věku pochopitelné. Dobře, tak tedy zpět k Dmitriji Rusovi a Propadnutí. Gleb, hlavní hrdina tohoto románu, žije v nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy technologie virtuální reality mimořádně pokročila, a hraní her tedy nabízí smyslově skutečně všestranný, komplexní zážitek. Čím dál větší problém ale začíná představovat fenomén tzv. „propadnutí“ – pokud hráč tráví ve hře příliš mnoho času, může se mu přihodit, že jeho vědomí opustí tělesnou schránku a kompletně se přelije do herního světa. Nikdo neví, proč se to děje, ale jedno je jisté – celý proces je nezvratný. Samotný Gleb nikdy žádným velkým hráčem virtuálních her nebyl. Je to obyčejný ruský mladík (zda má uhry, to se v knize neupřesňuje), který stojí na prahu samostatného, dospělého života. Když mu však lékaři diagnostikují rakovinu mozku a oznámí, že mu zbývá necelý měsíc života, uvědomí si, že jeho jedinou šancí je „propadnout se“ do jedné z her. Nakonec zvolí fantasy RPG, trochu připomínající dnešní World of Warcraft, a skutečně se mu v tomto herním světě podaří začít nový život. Jeho zbrusu nové já – elfský nekromant – se snaží zorientovat v neznámém prostředí, získává zkušenosti, úrovně i nové schopnosti, nachází přátele, střetává se s nepřáteli... A ke konci knihy (která je jen prvním dílem z celkových sedmi) se dokonce vynořují různé dosud utajené souvislosti a ukazuje se, že vazby mezi skutečným a virtuálním světem jsou pevnější, než se původně zdálo... Zkrátka se zdá, že ve hře nejspíš bude mnohem víc než jen pouhé hraní.

Když jsem knihu odložil, zkontroloval jsem si, jestli mi nenaskákaly nějaké uhry a mindráky, zběžně jsem si ověřil, zda jsem stále ženatý a mám děti, zhluboka jsem se nadechl a pustil se do psaní tohoto textu.

Co říct ke knížce, která zjevně nebyla určena mně, pro kterou evidentně nejsem ta správná cílová skupina? A jak vysvětlit obrovskou popularitu románu? (Celá série byla mimochodem přeložena do angličtiny a má skvělá hodnocení jak na Amazonu, tak i na knižní sociální síti Goodreads.) Jasně, Dmitrij Rus byl jedním z prvních, kdo se v Rusku do žánru LitRPG pustil (úplně první ne, ale myslím, že právě on má nejvíc fanoušků i následovníků), ale to samozřejmě není žádné pořádné vysvětlení. Kdepak, ono spíš jde o to, že je ta knížka prostě mimořádně „easy-going“ (moje stará hlava mi holt nedokáže nabídnout žádný lepší termín). No prostě se to čte strašně snadno. Jako by za vás román sám otáčel stránky. Můžete vypnout mozek, odpojit realitu a nechat se nést. A více než čtyři sta stránek profrčí jako nic.

Jasně není to žádná velká literatura, na tu si kniha ostatně ani nehraje (jak by mohla), ale musím se přiznat, že na mě Propadnutí zapůsobilo jako svérázná forma literární meditace, jako aktivní odpočinek od složitějších knih a vážnějších témat.

Navíc mě zaujalo, jak pěkně dokáže Dmitrij Rus zacházet s „pocitem neskutečna“. Třebaže virtuální svět v mnohém připomíná ten opravdový, autor ani na okamžik nezapomíná, že má své vlastní zákonitosti a svá vlastní pravidla, kterými se musí řídit. Se všemi těmito zvláštnostmi a odlišnostmi dovedně a pečlivě pracuje, vkomponovává je do svého příběhu, využívá je při výstavbě dílčích zápletek, prostě dává jasně na srozuměnou, že „tam“ je to úplně jiné než „tady“. Čtenář je tedy do knihy, potažmo do hry postupně víc a víc vtahován. (Hlavně ale pozor na „propadnutí“ – nezačněte si myslet, že když umřete, taky se skoro nazí probudíte na městském hřbitově a budete muset rychle utíkat na místo svého skonu, aby vám nikdo nevzal vaše věci. Mám důvod se domnívat, že to u nás takhle nefunguje.)

Když si to tak po sobě čtu, s hrůzou si uvědomuju, že jsem Propadnutí v podstatě pochválil! Že jsem ochoten uznat, že žánr LitRPG možná není až tak příšerné zvěrstvo, za jaké jsem ho považoval! Neukrývá se přece jen pod mou slupkou starého páprdy rozjuchaný junák? Neměl bych si nakonec místo Nokie pořídit skutečný smartphone, abych mohl ty pokémony chytat doopravdy?

No, zkrátka to vypadá, že jsem při svém pokusu ochránit euroatlantickou civilizaci před žánrem LitRPG a uhrovitými mladíky žalostně zklamal...

HODNOCENÍ: 65%

ODKAZY: Goodreads

Zpět na přehled recenzí