Sergej Lukjaněnko a spoluautoři: Série Pohraničí

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Jeden krok zpravidla přesune člověka zhruba o půl metru dopředu. Někdy se však může stát, že ho zavede mnohem dál, na místa, o kterých vůbec netušil, že existují – doprostřed mrtvých rozžhavených pouští, na nekonečné travnaté pláně, přes něž se po kolejích ženou dýmající parní lokomotivy, do rozlehlých panenských lesů nebo do ulic neznámých, nevídaných měst. Uděláte-li krok do nitra mihotavého portálu, ocitnete se v jiném světě – takzvaném Centru.

Schopnost otevírat portály do Centra má každá lidská bytost, ovšem jen málokomu se ji podaří probudit, využít ji. Co člověk, to odlišný způsob aktivace portálů. Někdo se kvůli tomu musí pořádně rozčílit, jinému si stačí pohvizdovat určitou melodii a další přitom třeba musí stát nahý ve sprše. Naprostá většina lidí tedy své nadání vůbec neodhalí, ovšem i řada z těch, kteří se do Centra přece jen dostanou, si další výpravy raději rozmyslí. Centrum totiž není pro každého. Je to místo plné krás, ale také zlověstných tajemství a smrtících nástrah.

Centrum svůj název nezískalo nadarmo. Jedná o obrovskou křižovatku, jakýsi středobod, kde se protínají všechny ostatní světy. Lze si ho představit jako střed kopretiny, jejímiž okvětními lístky jsou právě jednotlivé světy, ze kterých se dá s pomocí portálů cestovat výhradně do Centra, a teprve odtud případně pokračovat dál. Nelze se tedy divit, že se tu během staletí kromě prapůvodních obyvatel zabydlela i pěkná řádka rozmanitých přistěhovalců, kterým jejich domovské světy připadaly příliš těsné či nudné. Centrum, těžící z poznatků či výdobytků stovek civilizací, se dlouho utěšeně rozvíjelo; ovšem jen do chvíle, kdy záhadný „plastový mor“, jenž zničil nejen syntetické polymery, ale především veškeré zásoby ropy a zemního plynu, zastavil pokrok a uvrhl celý svět do roky trvajícího chaosu, z něhož se teprve nyní pracně a pomalu dostává.

„Plastový mor“, jenž byl do Centra zavlečen (a to zřejmě úmyslně) z nějakého jiného světa, přiměl místní věnovat mnohem více pozornosti přicházejícím a odcházejícím cizincům. Vždyť co kdyby se taková katastrofa opakovala znovu? Kontrolou cizinců i jejich obchodních aktivit byli pověřeni Pohraničníci, organizace, jejíž strážnice jsou nyní rozeseté po celé zemi, zpravidla blízko míst, kde se nejběžněji otevírají portály. Za pašeráctví padají ty nejpřísnější tresty… Přesto se však najde dostatek odvážlivců, tajně přepravujících předměty, které lze v jednom světě pořídit za pakatel a v jiném je proměnit v pěknou hromadu peněz.

Sergej Lukjaněnko, stojící u zrodu tohoto zajímavého a literárně navýsost nosného prostředí, je spisovatelem, jehož asi není potřeba nijak zvlášť představovat. Svět Centra si ovšem nenechal pouze pro sebe, nýbrž se o něj „rozdělil“ i s dalšími, o něco méně věhlasnými autory. Výhradně on sám je tedy podepsaný pouze pod první částí plánované série, nazvanou Strážnice (Застава). Ostatní knihy již jsou výsledkem autorské spolupráce – Revers (Реверс) s Alexandrem Gromovem, Čopka (Самоволка) s Michailem Tyrinem a chystaný Rekrut (Рекрут) se starým známým ještě z dob Denní hlídky, Vladimirem Vasiljevem. Svět Pohraničí se navíc postupně rozrůstá a zdá se, že zvolna začíná žít vlastním životem; důkazem je letos vydaný román Odpadlíci (Ренегаты) Sergeje Volkova, první ze série, na kterém se již Lukjaněnko autorsky nepodílel.

Tento postup přináší celou řadu výhod, ale má i svá úskalí. Výhodou bezpochyby je, že každý autor přináší do vymyšleného světa něco svého, originálního – vlastní neotřelý úhel pohledu. S tím je spojený i odlišný styl vyprávění, kdy je důraz více kladen tu na akci, tu na „odsýpající“ dialogy a onde zase na složité myšlenkové pochody postav. Tato stylová roztříštěnost ovšem může také leckomu vadit – například tehdy, když se hrdinové, důvěrně známí a oblíbení z jedné knihy, najednou v další knize začínají chovat a jednat zcela nečekaným způsobem. Nutno ovšem podotknout, že jednak není tato roztříštěnost ani zdaleka taková jako u jiných podobných sérií (proč nezmínit třeba JFK?) a také že se neobjevuje příliš často, neboť jednotlivé knihy mají většinou jiné hlavní hrdiny (zatímco „staří známí“ se třeba jenom letmo mihnou) a vlastně i jiné, jinak postavené zápletky. Samozřejmě zde existuje ústřední motiv boje s neznámým, ale o to zákeřnějším zlem, který se vine všemi příběhy jako červená niť; je tedy možné, že se hrdinové jednotlivých románů na konci spojí, aby se společně postavili tajemnému nepříteli, ovšem to se nejspíš dozvíme teprve v dalších knihách série… Nezbývá tedy než doufat, že finále bude stát za to.

Podobně jako v recenzi Šesté hlídky mi nedá, abych se nevyjádřil k Lukjaněnkově tvorbě posledních let. Mám pocit, že tak ustrnul, že coby autor stagnuje. Jeho rané povídky, jeho romány z 90. let minulého století – to všechno bylo tak svěží, dějové, ale přitom chytré, zkrátka byla radost to číst. Dneska už spíš jenom vykrádá sám sebe (viz jeho donekonečna natahovaný cyklus o Hlídkách, se kterým se pořád ne a ne rozloučit), bývá při výstavbě příběhu dost předvídatelný a používá pořád ty stejné vypravěčské postupy. Třeba Henry Lion Oldie (Gromov s Ladyženským, co napsali Cestu meče) taky tvoří pětadvacet roků, ale neustále se vyvíjejí, rádi experimentují, nebojí se napsat nějaký román úplně jinak než všechny dosavadní. No a Lukjaněnko ne, ten má z experimentů strach jako čert z kříže. Nebo je na ně líný. Anebo možná usnul na vavřínech… Snad ale přece jen ještě procitne – byla by ho škoda.

Ale abych se zase vrátil k sérii Pohraničí – zde tohle výše zmíněné Lukjaněnkovo „ustrnutí“ přece jen není tak patrné, a podle mě je to především zásluhou dobře zvolených spoluautorů. Ti možná nemají Lukjaněnkův vybroušený styl, ale zase dokážou přijít s něčím novým a neokoukaným. Nejen s novými nápady, ale i s příběhovými zvraty. Vyprávění pod jejich taktovkou zkrátka není tak průhledné. Znovu opakuji, že ještě nevím, jen možná matně tuším, k čemu to celé směřuje, jak by to nejspíš mohlo dopadnout. Ale jsem vážně zvědavý, s čím se coby poslední spoluautor vytasí Vasiljev. Zrovna „jeho“ díl, až vyjde, si přečtu rád, určitě se do toho nebudu muset nijak nutit.

Dobře, ano, uznávám, že série Pohraničí není bůhvíjaké úžasné, hodnotné čtivo. Romány jsou prostě jen dobře napsané oddechovky ze zajímavého prostředí, nic víc a nic míň. Pěkně se to čte, děj hezky plyne, ba i pár dechberoucích okamžiků by se našlo… Nejsou to žádné nové Noční hlídky, ale pořád, navzdory veškerým mým výtkám, mají takový ten lukjaněnkovský šmrnc. No a hlavně bude na obálce jeho jméno. Jméno, které už sice není příslibem ničeho mimořádného, ale ještě stále znamená záruku určité literární úrovně a čtenářsky příjemně stráveného času.

HODNOCENÍ: 60%

ODKAZY: Goodreads (první díl), Goodreads (druhý díl), Goodreads (třetí díl)

Zpět na přehled recenzí