Sergej Lukjaněnko: Šestá hlídka

Autor recenze: Konstantin Šindelář

Kdysi dávno, kdy slunce zářilo jasněji, tráva byla zelenější a svět veselejší, dostala se autorovi této recenze (během jedné z jeho návštěv jisté velké země na východě) do rukou kniha pro něj tehdy zcela neznámého spisovatele jménem Sergej Lukjaněnko, na jejíž obálce se skvěl název Noční hlídka. Autor této recenze si ji přečetl – a rázem jí byl očarován, bezhlavě podlehl jejímu kouzlu. Ta bezbřehost fantazie! Ten úžasně relativní pohled na dobro a zlo! Ty živé, detailně vykreslené postavy na obou stranách pomyslné barikády! Nic takového ještě žádný ruský fantasta od dob Strugackých nenapsal! A jak to, že to sakra ještě nemáme v češtině?! Autor této recenze nelenil a napsal do nakladatelství, které se jmenovalo Triton a se kterým někdy v té době začínal mít něco do činění. Jeho reference zřejmě zněly náležitě nadšeně, neboť se nakladatel nechal přesvědčit, že by kniha stála za hřích. Vydání se uskutečnilo. Pak přišel druhý díl. A třetí. A čtvrtý, pátý…

Střih. Slunce září méně jasně, tráva je méně zelená, svět je smutnější. Autor této recenze sedí u počítače a píše… recenzi. Na šestý díl (myšleno šestý čistě od Lukjaněnka) série o Hlídkách. Autor recenze zestárl – vlasy mu ucouvly, břicho popostoupilo… Ne, jinak! Autor recenze vyzrál – v očích se mu nově zračí zkušenosti prožitých let, čelo zbrázdily moudré vrásky, jen v jeho hrudi doposud buší mladické srdéčko… Sakra, dost, autor recenze už nechá pitomin, přestane si ustavičně říkat „autor recenze“ a přejde k věci :-)

Jestliže úvodní trilogii Hlídek pokládám za konzistentní celek, v němž na sebe jednotlivé díly dobře navazují a pěkně se navzájem doplňují, a jsem ještě ochoten tolerovat čtvrtou, Poslední hlídku, pak v případě Nové a Šesté hlídky mohu říci pouze to, že se jedná o uměle, ba až násilně vytvořená pokračování, u jejichž zrodu stála především touha vytřískat ze stále populárního námětu nějaké ty peníze navíc. Ne že by je snad Lukjaněnko potřeboval. Jeho knihy se dobře prodávají po celém světě (snad kromě Ukrajiny, viz dále) a nedávno se mu dokonce podařilo úspěšně vstoupit na americký trh. Lukjaněnko však ještě stále není dost bohatý (jak se v Rusku říká, občas si ke kaviáru nemůže dovolit chleba), aby se mu nějaký rublík navíc nešikl.

Podotýkám, že poslední měsíce jsou pro mě tak nějak obecně časem zklamání ze čtení pokračování starých dobrých ság. Nevěřícně jsem kroutil hlavou nad Sapkowského Bouřkovou sezónou a po pár stránkách jsem odložil Rudou zemi od Abercrombieho (a snad letos ještě nevyjde i další díl Písně ledu a ohně!)… Nutno říci, že se Lukjaněnkova Šestá hlídka přece jen povedla lépe než například Sezóna, neboť v ní vyprávění alespoň drží (jakžtakž) pohromadě, zatímco Sapkowskému se ani nepovedlo vymyslet ústřední příběh, takže děj musel poslepovat z (nedokončených) povídek. Nicméně, zklamáním pro mě tato kniha přece jen byla.

Oč se tedy jedná? Vyšší Světlý mág Anton Goroděckij žije se svou ženou (Vyšší Světlou Světlanou) a dospívající dcerou Ninou (Absolutní Světlou kouzelnicí) v Moskvě a nadále pracuje pro Noční hlídku. Od střetu s Tygrem, vyslancem Šera, už uplynulo pěkných pár let a během té doby Anton vlastně nepoznal žádný větší rozruch. Do terénu příliš nechodí, věnuje se obyčejné úředničině… Nuda, šeď, rutina… Až do chvíle, kdy ho náhle jeho šéf, Nejsvětlejší Geser, povolá, aby vyšetřoval případ záhadného upíra, který začal řádit v moskevských ulicích.

Anton se tedy (nepříliš nadšeně, protože práce v terénu už podle jeho názoru není pro něj) ujímá pátrání. Vcelku obyčejný, nikterak mimořádný případ, jakých musí Noční hlídka řešit spousty, postupně přerůstá v něco mnohem víc. Ukazuje se, že do našeho světa z hlubin Šera vstoupil Dvojjediný, prastarý bůh, který přišel, aby se, stejně jako již jednou před stovkami let, pokusil zahubit všechny Jiné… a po nich i celé lidstvo. Bohužel se mu však dnes, na rozdíl od dávné minulosti, zřejmě nemá kdo postavit. Nebo snad přece jen ano?

Následuje spousta divokých eskapád, více či méně překvapivých setkání, více či méně vtipných dialogů a více či méně (spíše méně) důmyslných narážek. V ději se najde nemálo děr a nesrovnalostí, ale jelikož odsýpá opravdu rychle, člověk naštěstí nemá čas o nich příliš přemýšlet. Všechno nakonec vyústí v konec, který kupodivu přináší jeden doopravdy zásadní zvrat (a to i v kontextu celé série) a který přece jen o kousek zvedá relativně nízko posazenou laťku knihy. Abych snad neprozradil příliš – ano, Šestá hlídka skutečně je „poslední příběh Světlého mága Antona Goroděckého“, jak zní podtitul. Ačkoli, jak znám stávajícího Lukjaněnka, klidně ještě dokáže napsat nejen Sedmou hlídku, ale i Sedmdesátou sedmou…

Není bez zajímavosti, že jsem během posledního roku celkem pozorně a pravidelně sledoval Lukjaněnkův blog, a tak jsem měl vzácnou možnost přihlížet procesu vzniku knihy online, doslova a do písmene v přímém přenosu. Mohl jsem tedy pozorovat, kterak se nejrůznější skutečné události (od dánské žirafy jménem Marius až po situaci na Ukrajině) promítly v ději. Lukjaněnko se vůbec během uplynulých let proměnil v člověka s převelice vyhraněnými názory a postoji, který se je nebojí (na internetu) dávat najevo. Nebudu tvrdit, že je všechny pokládám za scestné (s některými z nich dokonce nezbývá než souhlasit), ale občas zachází až na samou hranu (nebo i za ni). Mezi Ukrajinci si během posledního roku tedy asi moc příznivců nezískal… Nicméně, blog a knihy jsou dvě rozdílné věci – v knihách se podstatně, podstatně více krotí.

Navzdory všemu musím říci, že Šestá hlídka není vyloženě zlá kniha, nelámal bych nad ní hůl. Čte se dobře, a dokonce se zde najdou pasáže, v nichž najednou jako by probleskoval ten starý Lukjaněnko, pasáže, které by se klidně mohly objevit i v Noční hlídce… Ty se ovšem ztrácejí ve změti literární vaty, která, ač chutná, sladká a cukrová, stále zůstává pouhou vatou.

Následuje roztrpčený odstavec, jejž můžete klidně přeskočit, nechcete-li si číst mé nahněvané protilukjaněnkovské plky:

ROZTRPČENÝ ODSTAVEC: Sergej Lukjaněnko, ten nadšený, smělý a nespoutaný rebel 90. let, enfant terrible, nedostižná špička ruské fantastiky, SF&F guru, no prostě tenhle úžasný autor je dneska pryč. A to zřejmě nenávratně. Vystřídal ho tloustnoucí tatík, otec od rozrůstající se rodiny, „gaučový šovinista“ a komerční pisálek. Možná bych mu ale ani tak nevyčítal ten šovinismus (zvlášť když si ho z větší části skutečně nechává jen pro svůj blog), ba ani onu ziskuchtivost (koneckonců, i těch třicet stříbrných jsou pro někoho asi taky peníze), ale hlavně to, jak bezohledně využívá a zneužívá své vlastní předchozí dílo. To, že dal svět Hlídek v plen dalším (spolu)autorům, je už vcelku vedlejší – vždyť to byl přímo on sám, bez cizí pomoci, kdo z něho ve svých knihách udělal něco na způsob seriálu „Tak jde čas“, kdy navíc každý další díl popírá děj či dokonce přímo ducha dílů předchozích. KONEC ROZTRPČENÉHO ODSTAVCE.

Nezbývá mi tedy než zopakovat, že Šestá hlídka opravdu není tak špatná kniha. Vlastně, vzhledem k okolnostem vzniku je ještě dobrá – horkou a tupou jehlou šitou Novou hlídku (která u nás mimochodem má překvapivě solidní ohlasy a hodnocení) překonává snad po všech stránkách. Pro čtenáře, kteří si chtějí přečíst jednoduchou, vcelku přímočarou a nikterak překvapivou (možná s výjimkou toho konce) fantasy ze známého prostředí a se známými hrdiny, to není špatná volba. A jméno Lukjaněnko stále ještě prodává, řekl bych (tuhle jsem jel tramvají a vedle mě si kluk četl Novou hlídku – a vůbec se u toho netvářil kysele). Takže je možná problém opravdu ve mně, v člověku, který od literatury chce víc, očekává víc, potřebuje víc, než v časech, kdy slunce zářilo jasněji, tráva byla zelenější a svět veselejší…

P.S. Možná, že se to tak trochu ztratilo v textu, ale tato recenze opravdu neměla vyznít negativně :-)

HODNOCENÍ: 50%

ODKAZY: Goodreads

Zpět na přehled recenzí