Problematika překladu románu „Je těžké být bohem“ do češtiny, angličtiny a němčiny

Autor článku: Konstantin Šindelář

Tato práce se věnuje kritickému rozboru překladů románu Arkadije a Borise Strugackých Je těžké být bohem do češtiny, angličtiny a němčiny. Zaměřuji se s v ní na překlad specifických termínů a problematických pasáží a vyhodnocuji také celkové vyznění textu a jeho věrnost originálu. K napsání dané práce mě vlastně inspirovalo prohlášení samotného Borise Strugackého. „Arkadij Natanovič uměl dobře anglicky a slušně ovládal japonštinu,“ uvedl v jednom rozhovoru z roku 1992[1], „a jeho mínění o devadesáti procentech překladů našich děl bylo velmi nevalné… Překlady trpí doslovností, jsou velice primitivní a více než to – Arkadij Natanovič nacházel desítky naprosto nesmyslných pitomých chyb, kdy člověk jednoduše nerozuměl tomu, co překládá.“ Ověření pravdivosti tohoto tvrzení se stalo jakýmsi základním kamenem, na němž jsem se svou práci rozhodl vystavět.

Co se samotného románu Je těžké být bohem týče, pravděpodobně ho není potřeba nijak dlouze představovat, neboť se jedná o jedno z nejoblíbenějších (a to jak v Rusku, tak i za jeho hranicemi) děl bratrské dvojice. Vzniklo v dramatické době (psal se rok 1964), třebaže za nikterak dramatických okolností; vlastně se mu dokonce se štěstím podařilo uniknout větším zásahům ze strany sovětského cenzurního aparátu. Na jednom ze svých seminářů v 90. letech minulého století vyprávěl Boris Strugacký, že jako důvod k napsání románu mu s bratrem posloužilo přečtení zprávy o vystoupení N. S. Chruščova na výstavě modernistů v Manéži. Tehdy pro sebe objevili prostou skutečnost, a to že „zemi vládnou tupí neschopní hulváti, nepřátelé kultury a krásy…“ Z hněvu zrozená kniha pak byla napsána doslova jedním dechem, což je ostatně patrné v mnoha pasážích.

V tvorbě bratrů Strugackých lze vystopovat několik ústředních témat, kterých se přinejmenším dotýkají snad v každé ze svých knih; důraz na tato témata kladený se však liší román od románu a novelu od novely a odvíjí se také od období, v němž to které dílo vzniklo. Pro danou tvůrčí fázi autorské dvojice bylo zásadním téma tzv. „progresorství“, kterýžto vymyšlený termín označuje zasahování příslušníků rozvinuté společnosti (tj. pozemšťanů z komunistické budoucnosti) do života společností méně rozvinutých (tj. obyvatel vzdálených planet) a ovlivňování a usměrňování jejich přirozeného historického vývoje. Konkrétně v románu Je těžké být bohem působí pracovníci tzv. Ústavu experimentální historie maskováni za domorodce na středověké planetě Arkanar, kde se snaží zachraňovat nejlepší jedince tamního lidstva před fyzickou (ale i mravní) likvidací. Protože jim však je zakázáno jakékoli použití síly, jejich činnost ne vždy slaví úspěch – na jeden zachráněný život připadají desítky, ne-li stovky zmařených. Před pozemšťany tedy stojí nelehké rozhodnutí – přece jen zasáhnout a navždy tak změnit běh arkanarských dějin, anebo pouze přihlížet tomu, jak jsou tmářským režimem vražděni vědci, malíři a básníci.

Hlavní hrdina románu – Anton –, který na planetě vystupuje v roli šlechtice Rumaty, nakonec navzdory varování zkušenějších kolegů přihlížet nevydrží. Stejně jako někteří jiní pracovníci Ústavu podlehne tlaku okolností a začíná problémy na Arkanaru řešit se zbraní v ruce. Třebaže takováto selhání jednotlivců, dá-li se to tak nazvat, doposud přinášela jen samé pohromy a nic nezlepšovala, neskrývají Strugačtí ani své sympatie k těmto lidem, ani své pochopení pro jejich činy. Vnímají je jen jako připomínku skutečnosti, že dokonce i veskrze dobrý a humánní člověk (a pozemšťané budoucnosti takoví jsou) není ukován ze železa a že sice dokáže snést mnohé, ale všechno ne. Samotný rozum a logická úvaha tedy nestačí – vždy se musí počítat také s lidským faktorem, s city progresorů, protože jinak se mohou i hluboce humánní zásady v určitých situacích stát nelidskými.

Nutno dále podotknout, že román kráčí stejnou cestou, po níž se vydala již předchozí novela Pokus o útěk, ovšem je mnohem přímočařejší a nemilosrdnější. Nyní zpod roušky středověkého království zcela zřetelně vykukuje stalinské impérium. Hlavní nepřítel pozemšťanů, který bez milosti ničí vše, co by mohlo přinést světlo a pokrok, nese mnohoznačné jméno Reba; v původním textu se dokonce jmenoval Rebija, ale na žádost redaktorů byla tato narážka na Beriju zjemněna a lépe ukryta. Navíc je impérium Strugackých vlastně hybridní, vzniklé ze spojení středověkých a smíšených stalinsko-hitlerovských reálií nedávné doby. Výsledkem je působivý text, odhalující mezi řádky pokrevní spřízněnost dvou velkých totalitních režimů 20. století a jejich zrůdný středověký základ.

Někteří kritici bratrům Strugackým vyčítají, že co se týče slohu a volby jazykových prostředků, jejich knihy (a to především v počátečním období tvorby) postrádají vyhraněnější autorský styl. Argumentují tím, že tato díla tvoří dokonale správné fráze, sestávající z dokonale správných slov a obratů (skoro jako by se jednalo o „překlad z ruštiny do ruštiny“), a že použitému jazyku schází individualita. Do jisté míry s tím lze i souhlasit, ovšem s tou námitkou, že bratři k jazyku v dané fázi své tvorby nepřistupovali (a ani nemínili přistupovat) jako ke svébytnému mikrokosmu, nýbrž jen jako k systému znaků pro přesné sdělení informací. Zdálo by se tedy, že překlad takto napsaného díla nebude nikterak nesnadný, ovšem, jak tato práce doloží, opak je zjevně pravdou. Problém tkví především ve velice pevném sepjetí jazyka Strugackých s dobovou realitou – vždyť i sami autoři charakterizovali své literární vyjadřování jako „jazyk ulice“ – a takovouto těsnou vazbu nelze jednoduše uchopit a převést. Dále se zde setkáváme se silným nádechem „ruskosti“, což je jev na samé hraně vysvětlitelnosti, který se projevuje velice specifickým výběrem výraziva, způsobem mluvy jednotlivých postav i celkovou rytmikou textu. Ona „ruskost“ se, jak uvidíme, v jednotlivých překladech více či méně ztrácí. Na druhou stranu, zůstává otázkou, zda je něco takto obtížně definovatelného vůbec možné přeložit do jiného jazyka (podle mého názoru není), takže se tato ztráta zdá být nevyhnutelnou.

Když jsem volil knihu, jejíž překlad bych chtěl podrobněji rozebrat, padla má volba na Je těžké být bohem nejen proto, že, jak jsem již zmiňoval, jde o román známý, populární a hojně překládaný (co do počtu překladů ho mezi díly bratrů Strugackých překonává snad už jen Piknik u cesty), ale také z toho důvodu, že se jedná o dílo z výše uvedených hledisek typické, napsané přesně tak, jak autoři v tomto období své tvorby psali. Co se výběru posuzovaných jazyků týče, byl jsem pochopitelně omezován vlastními jazykovými kompetencemi a také samotnými knihami, které jsem měl k dispozici; na druhou stranu však svou volbu mohu ospravedlnit tím, že angličtina a němčina jsou rozšířené jazyky (a tedy s velkým počtem potenciálních čtenářů), zatímco čeština je jazyk relativně malý, ovšem slovanský a ruštině příbuzný (a jak známo, překlad mezi příbuznými jazyky bývá nezřídka velice ošidný a plný neočekávaných úskalí).

Jelikož je jazykem mé práce čeština, zmiňuji-li v textu například některou z postav knihy, používám její označení z českého překladu (a to i když s ním nesouhlasím a připadá mi zavádějící). V takovýchto případech proto někdy uvádím jméno dané postavy v uvozovkách a hned za ním v závorce ruský originál.

Tuto úvodní část musím ukončit přiznáním, že mým stimulem pro napsání tohoto textu nebylo jen prohlášení Borise Strugackého, ale i článek Vladimira Borisova[2], ve kterém mimo jiné tvrdí, že existuje řada náznaků, jež svědčí o tom, že překlad Je těžké být bohem do angličtiny vůbec nebyl proveden z ruského originálu, nýbrž již z jiného překladu, konkrétně německého. S obdobným názorem jsem se setkal i u několika dalších autorů, třebaže žádný z nich neuvádí jasné, nezpochybnitelné důkazy. Při své práci jsem proto věnoval mimořádnou pozornost shodám mezi německým a anglickým textem, což, jak musím předeslat, přineslo zajímavý výsledek.

Překlady a překladatelé

V této části stručné popíši, z jakých konkrétních překladů jsem během své práce vycházel, a následně se budu věnovat přímo překladatelům, hledaje v jejich osobnostních profilech něco, co by mohlo nějakým způsobem ovlivnit samotný přeložený text.

Pracoval jsem s následujícími třemi knihami:

• ČEŠTINA: Arkadij a Boris Strugačtí: Je těžké být bohem. Triton, Praha 2013; překlad: Jaroslav Piskáček (z roku 1973)
• NĚMČINA: Arkadi und Boris Strugatzki: Es ist nicht leicht, ein Gott zu sein. Ullstein, Frankfurt am Mainz – Berlin 1990; překlad: Hermann Buchner (z roku 1972)
• ANGLIČTINA: Arkadi and Boris Strugatski: Hard To Be A God. Eyre Methuen, London 1975; překlad: Wendayne Ackerman (z roku 1973)

Jak vidno, v případě češtiny jsem použil nejnovější české vydání; je mi však známo, že se samotný text po všechna léta od prvního vydání nijak nezměnil. Je těžké být bohem existuje pouze v jediném českém překladu, a to právě od Jaroslava Piskáčka; ten byl používán ve všech dalších vydáních, včetně toho nejnovějšího. Jediný překlad existuje i do angličtiny, třebaže kniha byla postupem času vydávána různými nakladatelstvími, jak ve Spojených státech, tak i ve Velké Británii. Co se němčiny týče, existuje kromě mnou použitého „západoněmeckého“ překladu Hermanna Buchnera ještě překlad „východoněmecký“, jehož autorem je Arno Specht (z roku 1975). Ten jsem bohužel neměl k dispozici, ale musím také podotknout, že je podstatně méně známý a rozšířený.

Co se samotných překladatelů týče, překladatel do češtiny, Jaroslav Piskáček (1929-1991), pracoval po studiu ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko a v 80. letech byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako překladatel scénářů. Po většinu času se ovšem věnoval překladatelské činnosti ve svobodném povolání. Překládal z ruštiny, přičemž se zaměřoval na prózu (byl také překladatelem valné většiny knih bratrů Strugackých).[3]

Překladatel do němčiny, Hermann Buchner (1941), je poměrně známým hudebníkem a výrobcem i ladičem pian, ale také slavistou, autorem několika odborných pojednání o sovětské literatuře a v neposlední řadě také právě překladatelem z ruštiny. Kromě Je těžké být bohem přeložil do němčiny také další známý román bratrů Strugackých – Pondělí začíná v sobotu (Montag beginnt am Samstag).

Překladatelka do angličtiny, Wendayne Ackermanová (1912-1990), byla Němkou židovského původu, jež ovšem strávila většinu života ve Spojených státech, kam se přestěhovala nedlouho po druhé světové válce; byla to vysokoškolská pedagožka (přednášela dějiny německé a francouzské literatury) a rovněž překladatelka několika stovek knih (především z němčiny, ale i z francouzštiny, italštiny a hebrejštiny). Byla manželkou Forresta Jamese Ackermana (1916-2008), mimořádně aktivního amerického fanouška sci-fi literatury a jejího velkého sběratele.[4]

Zběžný pohled na tyto tři profily naznačuje, že máme co do činění s překladateli velice zkušenými; přinejmenším u Jaroslava Piskáčka a Wendayne Ackermanové budí pohled na kompletní bibliografii překladů úctu. Je ovšem nezbytné poukázat na jeden důležitý detail, týkající se Wendayne Ackermanové, a to že NEBYLA překladatelkou z ruštiny. Jednalo se především o germanistku; rusky, mohu-li soudit z toho, co jsem o ní dokázal dohledat, vůbec neuměla. A tak se to, že je na anglickém vydání Hard To Be A God uvedeno coby „original edition“ ruské vydání Трудно быть богом, ukazuje jako zjevná nepravda. Na základě množství shod, z nichž některé doložím níže, lze s jistotou bezmála stoprocentní usuzovat, že zdrojovým textem pro překlad do angličtiny byl německý překlad Hermanna Buchnera, který vznikl a byl vydán o pouhý rok dříve.

Chyby a problematická místa

Následující část si bude všímat slov, slovních spojení a pasáží, které překladatelům působily největší problémy. Tento přehled si neklade nárok na úplnost ani na přílišnou utříděnost; má pouze demostrovat místa, kde se překlady (ve větší či menší míře) odchýlily od originálu.

„Министерство охраны короны“, v jehož čele stojí don Reba, je v češtině „ministerstvem ochrany trůnu“, což je sice téměř doslovný, ovšem poměrně vhodný překlad, němčina volila poněkud dlouze a kostrbatě znějící „Sicherheitsministerium“ – ‚zum Schutze der Krone‘, wie es hieß“ (str. 84) a z němčiny vycházející angličtina pak název dokonce natáhla na „Ministry of Internal Security for the Protection of the Crown“, přičemž na různých místech textu používá zkráceně jen „Ministry of Internal Security“ nebo „Ministry for the Protection of the Crown“.

Žádnému z překladatelů se nepovedlo plně porozumět významu výrazu „серые штурмовики“, jímž jsou v knize označováni členové ozbrojených oddílů dona Reby, nosící šedé uniformy. Třebaže tento název zjevně naráží na nacistické úderné oddíly (Sturmabteilung, SA), přičemž v románu vlastně hrají obdobnou roli, dokonce i překladatel do němčiny je nazývá „die Männer der grauen Miliz“ (s. 20), případně dokonce jen „die Sturmowiki“ (s. 48), aniž by bral v potaz existující termín „Stoßtruppen“. Stejnou chybu pochopitelně opakuje i anglický překlad, jenž používá „the men of the Gray Militia“ (s. 16) nebo „Sturmoviks“ (s. 22). Český překladatel sice odmítá doslovný překlad, když používá slovní spojení „vojáci šedých oddílů“ (s. 25), ale paralela s nacismem se i tak téměř úplně ztrácí. Podstatně vhodnější by bylo dle mého soudu použití výrazu „(šedí) úderníci“; ten totiž v češtině nemusí znamenat výhradně mimořádně výkonné dělníky.

Zajímavý je osud „доброго боевого устройства“, zmiňovaného hned v prvním odstavci knihy. Čeština hned v prvním odstavci knihy (str. 9) správně překládá „доброе боевое устройство в стиле маршала Тоца, короля Пица Первого“ jako „starý dobrý samostříl z doby maršála Toce, pozdějšího krále Pice I.“, ovšem hned o několik stránek dále kráčí Anton-Rumata nesmyslně „se starou dobrou zbrojí maršála Toce přes rameno“ (str. 13), třebaže se stále jedná o ono „доброе боевое устройство“. Němčina hovoří o zbrani poněkud vyhýbavě jako o „eine solide Kampfausrüstung im Stil des Marschalls Totz“ (str. 5), budiž, ovšem angličtina z ní bezostyšně dělá arkebuzu (str. 1), a to navzdory tomu, že z ní Anton o několik stran později střílí šípy.

Jak čeština, tak i němčina a angličtina hovoří o názvu krčmy, vlastněné jistým Kostlivcem Bakem (Скелетом Бако), třebaže ten není v originále vůbec zmíněný – je zde jen „Впереди сквозь кустарник мелькнули огоньки корчмы Скелета Бако“, ovšem v češtině nacházíme „světla krčmy U Kostlivce Baka“ (str. 29), v němčině „die Lichter der Schenke Zum Skelett Bako“ (str. 24) a v angličtině „lights… coming from the inn called Bako’s Skeleton“ (str. 20).

Žádný z překladatelů si nedokázal poradit s dvojicí „Благоpаствоpение“ a „Смеpдуны“ (jedná se o nový, „vznešený“, a původní název jedné z arkanarských vsí). V ruštině výraz „благоpаствоpение воздухов“ označoval pěkné, příjemné počasí, a nejedná se tedy o přímé protiklady, avšak překladatelé se přesto uchýlili k antonymům: „Voněnky“ (s. 36), „Wohlgestank“ (s. 31) a „Sweet Stench“ (s. 27) oproti „Smrdáky“, „Pestflecken“ (což kupodivu označuje „skvrny na kůži člověka, který onemocněl morem“) a, z již zcela nepochopitelného důvodu, „Dung Heap“.

„Тушенный с черемшой крокодил“, na němž si pochutnávají účastníci jedné hostiny, je v češtině „dušeným krokodýlem na česneku“ (str. 94), což není špatně, třebaže by se mělo jednat o česnek medvědí. Němčina se svou „pečení o rozměrech středně velkého krokodýla“ – „einen Braten von der Größe eines mittleren Krokodils“ (str. 86) – je však originálu na hony vzdálená. Angličtina pak pochopitelně schází na literární scestí společně s ní: „...a roast the size of a half-grown crocodile“ (str. 84).

V němčině i v angličtině se Jeremy Tufnut, do češtiny (str. 47) správně přeložený jako „odborník na dějiny pozemkových reforem“ (v originále „специалист по истории земельных реформ“) stal „odborníkem na pozemské reformy“ – „ein Specialist für Reformen auf der Erde“ (str. 42), resp. „specialist in reforms on Terra“ (str. 38), třebaže to v kontextu nedává žádný smysl.

Z jakého důvodu se šéf arkanarského podsvětí Вага Колесо stal v češtině Pavézou Rumpálem, a také proč právě Pavézou Rumpálem, se už asi stěží dozvíme. Je ovšem třeba ocenit snahu o překlad, či spíše převedení tohoto jména, byť o úspěšnosti této snahy lze pochybovat. Jak němčina, tak pochopitelně i angličtina se o nic podobného nepokusily, a tak se zde setkáváme s Wagou Kolesem. Ostatně, němčina i angličtina si obecně dokonce i u poměrně jednoduchých a jasných pojmů uchylují k pouhé transkripci, a tak se například místo postavy jménem Пэрта Позвоночник objevuje Pert Poswonotschnik v němčině (str. 48) a Pert Posvonotschnik s jednoduchým „v“ v angličtině (str. 45). (Český překladatel volil jméno Perta Obratel, str. 53.)

V německém, a následně samozřejmě i v anglickém překladu se z „kostry fašisty připoutané řetězy ke kulometu“ (str. 23 v české verzi) stala „kostra Němce“ („eines Deutschen“ – str. 18 / „of a German“ – str. 14). Takováto korektnost je však zavádějící, neboť vymyšlený svět komunistické budoucnosti bratrů Strugackých – tzv. svět Poledne – se zrodil mimojiné i z válek s blíže neurčenými fašisty (právě na ně se tu odkazuje); není zde tedy žádný podtext, žádná přímá spojitost s Němci, Třetí říší ani s druhou světovou válkou.

Nepochopení originálu někdy v německé (a v anglickém) textu vede k některým až komickým chybám. Například, když baron Pampa po vypitém pivu „слегка осоловел“, v němčině pouze „živě klábosí“ – „plauderte dabei munter drauflos“ (s. 93), případně „chattering away merrily all the  while“ (s. 92) v angličtině. Na další straně podnapilý Pampa „улюлюкает“, ale toto jeho halekání samozřejmě nemá nic společného s ukolébavkami – „sang die Wiegenlieder“ (s. 94) či „sing  lullabies“ (s. 93). Ještě dál se „пышный воротник“ dona Rumaty mění z límce v „silný krk“ – „den kräftigen Hals“ (s. 107) nebo „strong neck“ (s. 106). A obdobných příkladů by se dalo uvést ještě nemálo…

Je ovšem nutné podotknout, že se i překlad do češtiny, ač relativně přesnější, rovněž nezřídka potýká s nepochopením originálu. Například popis „здоровый такой, с белыми волосами“ zní v češtině jako „takový ten zdravý kluk s bílými vlasy“ (s. 14), třebaže je vcelku zjevné, že se nejedná o zdravotní stav dotyčného (německý překlad je zde naopak velice přesný: „so ein kräftiger Kerl... ein blonder“ (s. 10) a anglický kráčí v jeho stopách: „a big, strong guy with blond hair“ (s. 6)). Dále, „конфидентки“ jsou přeloženy ne jako „důvěrnice“, nýbrž jako „donašečky“ (s. 94) (v němčině je to správně „Vertraute“ (s. 86) a v angličtině „confidante“ (s. 84)), zatímco „оборотень“ se stává „kariéristou“ (s. 90). Případně ještě, když se řemeslník, maje na mysli svého syna, zmiňuje, že „вчера еще его порол“, neznamená to, že by mu všehovšudy „vlepil pohlavek“ (s. 33); německý překlad je zde se svým „Gestern noch habe ich ihm Prügel verpaßt“ (s. 28) naopak znovu přesný, stejně jako anglické „it was only yesterday that I tanned his hide“ (s. 24).

Rozhovor dona Reby a „Pavézy Rumpála“

Na závěr jsem si, abych tak řekl, ponechal to nejlepší – dialog ministra ochrany trůnu dona Reby a zločineckého pohlavára „Pavézy Rumpála“. Ten je totiž dle mého názoru tou úplně nejobtížnější pasáží, na kterou překladtel románu mohl narazit. Celá rozmluva je vedena něčím, co připomíná kriminální hantýrku; Strugačtí zde ovšem nevycházeli ani tak z reálně existujícího argotu, nýbrž upravili podobu a pozměnili smysl běžných ruských slov. Výsledkem je mluva, jež působí povědomě a připomíná ruštinu, ovšem není srozumitelná (pouze místy odhadnutelná).[5]

Nutno říci, že celé generace čtenářů pokoušel, a nikoli zcela neúspěšně, dešifrovat tento text, ale sami Strugačtí se dlouho zdráhali prozradit jeho skutečné znění (vlastně tak učinil teprve Boris Strugacký v roce 1994, a to v dopise rumunskému překladateli Valerianu Stoicescovi).[6] Netřeba podotýkat, že je k překladu následujícího dialogu, jenž zde uvádím v plném ruském znění, potřeba přistupovat s mimořádnou citlivostí:

ВАГА: Выстребаны обстряхнутся, и дутой чернушенькой объятно хлюпнут по маргазам. Это уже двадцать длинных хохарей. Марко было бы тукнуть по пестрякам. Да хохари облыго ружуют. На том и покалим сростень. Это наш примар…

РЭБА: Студно туково.

ВАГА: Таков наш примар. С нами габузиться для вашего оглода не сростно. По габарям?

РЭБА: По габарям.

ВАГА: И пей круг.

 

Český překlad zní následovně (str. 132):

PAVÉZA: Vystrebaní se obstrachnou a dutou černulovkou poterně chlopnou po margazech. To už je dvacet dlouhých chocharů. Marko by bylo tuknout na pestráky. Ale chocharové obligo ružujou. Na tom i pokalým srostem. To je náš primar…

REBA: Studno je tukovo.

PAVÉZA: To je náš primar. Přece se s námi nebudete gabuzit o váš oglog. Gabara?

REBA: Gabara.

PAVÉZA: A pěj krug.

Jak je vidět, český překladatel si s danou pasáží neporadil vůbec a vydal se cestou nejmenšího odporu. Jedná se o téměř doslovný, až by se dalo říci otrocký přepis ruského originálu, v němž český čtenář nemůže objevit žádný skrytý smysl (může si snad jen povšimnout blízkosti textu s ruštinou, popřípadě jinými východoslovanskými jazyky).

 

Již podstatně vynalézavější je ve svém provedení německý překlad (str. 122-123):

WAGA:Die Murgeln sind verkrochnet, und die Krachstampeln schlurren uns bängs mit aufgequapperten Greumen um die Warreln. Und das sind schon zwanzig lange Zäckerlinge. Krumf und krässig würde ich denen auf die Schnölle schraben. Aber die Zäckerlinge scharmaunern zunklich. Darauf brimstern wir auch unseren Frunke. Das ist unser Beispall…

REBA: Schwurrebar eingebröhmt.

WAGA: Das ist kräpaul unser Beispall. Mit uns zu kruckeln würde ich Ihnen nicht flarren. Also auf Krammscheid?

REBA: Auf Krammscheid.

WAGA: Und schmacks ab.

Zde jsou již jasně patrné kořeny některých slov – „Zäckerlinge“, „Beispall“, „Krammscheid“, a výsledkem je text, v němž lze pátrat po skrytých smyslech (a nalézat je). Obzvláště povedená je závěrečná replika s patrným slovesem „abschmecken“ (ochutnat, okoštovat), což skutečně vystihuje záměr originálu a nemalou měrou přispívá k tomu, že německému překladu pasáže nechybí vlastní osobitá dimenze.

 

Anglický text (str. 122-123) zůstává, jak jsem ostatně upozorňoval již dříve, zcela poplatný němčině:

WAGA: The murgles are crockled, and the crackstampers have been slubbing around our warrels with their greems quappered up. And there are twenty long zackerlings by now. Crupply and cressly, I would shrab them right on the snoller, crump over crass. But the zackerlings have a zunker way of sharmauning things. That’s why we’ve been brimsing our frunks. That’s our expomple…

REBA: Murbelously brickered out.

WAGA: That is krapul our expomple. I wouldn’t flarry that you’d cruckle with us. Well, groosby then?

REBA: Groosby.

WAGA: And smucks off.

I když se překladatel místy pokoušel svůj text ozvláštnit (např. „expomple“ – „example“), vliv německého překladu je natolik silný, že anglický text zcela připravuje o jakýkoli skrytý, dešifrovatelný smysl. Zůstali v něm kupříkladu „zackerlings“, slovo působící přirozeně v němčině, nikoli však v angličtině, dále pak „crupply and cressly“, „sharmauning“ atd.

Shrnutí

Navzdory všem lapsům, z nichž některé jsou bez přehánění docela školácké (a které by jistě dokázala odstranit pečlivější redakční práce), považuji z těchto tří překladů stále za nejlepší ten český. Nejlepší bohužel neznámená dobrý, ovšak přijatelný nepochybně je. Překladatel se nejdůkladněji držel textu i ducha originálu, byť někdy mu byl věrný až příliš (viz rozhovor dona Reby s „Pavézou“). Dost možná mu pomáhala i blízkost češtiny a ruštiny, ať co se týče slovní zásoby, stylistiky i výrazových prostředků.

Německý překlad je nepochybně ambiciózní a jsou v něm místa (jedná se například o specifické slovní hříčky), kde co do nápaditosti a vynalézavosti překonává český. Jinde se ovšem vyskytují závažné nesrovnalosti a tu a tam jsem měl dokonce pocit, jako by překladatel příliš neporozuměl originálu.[7]

Překlad do angličtiny je založený na překladu z němčiny, což už je samo o sobě mírně řečeno problematické. Tam, kde němčina chybuje, opakuje chybu logicky i angličtina; sama pak přidává své vlastní omyly, což vede k neutěšenému výsledku. Třebaže anglický text nemohu označit za úplně tragický, obsahuje tolik pomýleností a tolik se toho v něm „ztratilo v překladu“, že by si Je těžké být bohem rozhodně zasloužilo nový překlad. Z ruštiny.

Závěrem mi tedy nezbývá než konstatovat, že prohlášení Arkadije Strugackého, ocitované jeho bratrem Borisem (a následně pak mnou v úvodu toho článku) se do značné míry zakládá na pravdě, přinejmenším co se překladu Je těžké být bohem týče. To, že se tento román dočkal mnoha pozitivních ohlasů i nemalé obliby ve všech posuzovaných zemích, nebylo zřejmě díky kvalitám překladů, ale spíše jim navzdory.

Poznámky a komentáře

[1] Doslova: „Аpкадий Hатанович хоpошо знал английский и неплохо знал японский – и он был очень невысокого мнения о девяноста пpоцентах пеpеводов наших вещей. Пеpеводы стpадают буквализмом, они очень пpимитивны, более того – Аpкадий Hатанович находил десятки пpосто бессмысленных дуpацких ляпов, когда человек пpосто не понимал того, что он пеpеводит.“ (СТРУГАЦКИЙ, Б. Н.: Главное – пpеодолеть высокомеpие западного читателя. Интеpкомъ, 1/1992, c. 63-64.)

[2] БОРИСОВ В. И.: Обстряхнутся ли выстребаны. Celý text článku je dostupný například na internetové stránce http://www.rusf.ru/abs/rec/rec02.htm.

[3] Text (s malými úpravami) převzat z internetové stránky Obce překladatelů (http://www.obecprekladatelu.cz/_ftp/DUP/P/PiskacekJaroslavSr.htm)

[4] Převzato z článku Forresta J. Ackermana To All Those Who Cared For Wendayne Ackerman, který vyšel v pamětním amatérském časopise (fanzinu) Mr. Monster v roce 2008. Časopis je volně dostupný například zde http://efanzines.com/MrMonster/.

[5] Celý rozhovor představuje ve své podstatě obdobnou slovní hru, jakou je například tzv. „Glokaja kuzdra“ (глокая куздра), tj. umělá fráze vycházející z ruského jazyka, v níž jsou všechny kořenové morfémy nahrazeny nesmyslnými seskupeními zvuků. V podobě „Глокая куздра штеко будланула бокра и курдячит бокренка“ byla poprvé představena ruským jazykovědcem první poloviny 20. století Lvem Vladimirovičem Ščerbou; existuje však v celé řadě dalších variací.

[6] Doslova (БОНДАРЕНКО С. - КУРИЛЬСКИЙ В.: Неизвестные Стругацкие. Письма. Рабочие дневники. 1963–1966 гг. Москва, АСТ, 2009. с.114):

«ВАГА: Мои ребята подготовятся и ночью ударят по штурмовикам. Это — двадцать отборных моих сотен. Хорошо было бы ударить и по дворцовой страже. Но мои ребята на это не согласятся. Таким вот образом давайте и договоримся. Это — наши условия.

РЭБА.: Не слишком-то выгодные условия.

ВАГА.: Это — наши условия. Вам с нами ссориться, вроде бы, ни к чему. По рукам?

РЭБА: По рукам.

ВАГА.: Ну вот и славно».